Tak jsem doufal, že se tomu vyhnu, ale zdá se, že to asi nikdo jinej nenapíše. Zkoušel jsem přemluvit všechny, jedné účastnici jsem se dokonce v opilosti snažil vnuknout myšlenku, že si vypůjčím zápisky z jejího deníčku, ale ani to mi neprošlo. Navrhuji zřídit funkci písaře. Co na tom, že se akce neúčastnil, něco si vymyslí. Ostatně, já si toho taky moc nepamatuju...
Pamatuju si, že nás mělo jet víc. Někoho skolily nemoci, někoho práce, někoho rodina. Někdo se na to vybod (povinná školní docházka opravdu není důvod nejet na týden lízt!). Den před odjezdem se počty ustálily. Zbyli jsme dva, já a Radek. Oproti šesti prostějovákům nic moc. Alespoň jsme si tak na hostování přibrali Marťase ze Třebové...
Pamatuju si, že jak se blížil odjezd, původně dost špatná předpověď počasí se pomalu lepšila. Nakonec to vypadalo, že bude jeden den dokonce jenom "místy přeháňky". My se ale nebojíme ničeho, a tak v sobotu v šest ráno vyrážíme na cestu. Přes Třebovou, Seloutky a Prostějov až na benzinku někde u Vyškova, kde se střetáváme s druhým vozidlem. Jsme kompletní. Radek, Medvěd, Zik (teď nevím jestli se píše s i nebo y), Martin, Michal, Hanička, Igor, Denisa a já, to je letošní sestava. Už děravá D1 mě odrovnala, ze zbytku cesty si nepamatuju nic...
Právě když naši mladí závodníci dolézají poslední finálovou cestu a vyhlašují se výsledky na Tendon Cupu v Praze (o čemž ať si laskavý čtenář přečte v Aniččině reportu), my sjíždíme z dálnice a přejíždíme přes kopec do údolí řeky Sarca, ve kterém se Arco nachází. Pivko a zmrzlina chutnají dnes obzvláště lahodně.
V neděli prší. Překvapeni? My ani ne. Čekali jsme to. Naším útočištěm se tak stává oblast Terra Promessa, která je z velké části krytá převisy. Nachází se někde nad Massone a věřím že nabízí nádherné výhledy do údolí. My viděli mlhu, ale alespoň na nás nepršelo. Je tu přibližně deset cest obtížnosti "jde to", včetně jedné nádherné sokolíkové spárky. Nádherné. Doteď lituju, že jsem nevytáhnul stopery a smyce a nešel to po vlastním. S těma nýtama to trošku ztratilo, ale i tak. No, jestliže mi odvaha ve spárce nechyběla, v jedné proklatě dlouhé, převislé a nádherné cestě za "jde to těžce" to bylo horší. Cesta Carnevale mě on-sight nedopřála, ale i rozpadat se člověk po zimě musí. Kvůli téhle lahůdce se sem určitě vrátím...
V pondělí neprší. Překvapeni? My ani ne. Mário, který se stará o naše ubytování, nainstaloval od loňska WiFi, takže spolu s internetem, máme k dispozici i předpověď, ale taky lezce a fejsbuk. Vydáváme se do San Sira, oblasti o něco více na severu. Užíváme si výhledy na stěny v údolí. Jsou obrovský. Najednou je ta stěnka nad Arcem (ta s tím hradem nahoře), co člověka ohromí hned při příjezdu, trapně malinká. Skály jsou mokrý. Včera toho spadlo moc a nad skálama je dost stromů, který vodu držej. Jedem do Massone. Tam je sice dost lidí, ale alespoň je to docela suchý. Lezeme fest, přece se nebudeme šetřit. Já tu mám od minula dva restíky, který se mi daří napravit a tak jsem pro dnešek spokojen. Navíc se večer začíná obloha trhat, takže nás čeká krásná večerní idilka.
Úterý má být nejhezčím dnem celýho týdne. Od rána je jasno a všichni jsme natěšení. Stoupáme nahodu k Nagu. Fouká trošku vietor, ale svítí sluníčko a je prostě krásně. Druhý auto teda vlastně ještě nestoupá, šli nakupovat. Oni byli už včera. Kluci Haničce odborně poradili, že čím těsnější boty, tím lépe. Hanička celej den probrečela, protože to prý bylo už trošku moc. Takže teď kupují další boty. My ale začínáme lízt. Průvodce říká: "Nago je společně s Massone jednou z nejhezčích oblastí v údolí". Co k tomu dodat. Marťas natahuje excelentní fotogenickou hranu. Posuďte z fotek..Já fotím ještěrku, kterak loví housenku:) Taky zkouším cestu "Super Mario" v obtížnosti "jde to těžce", ale nejde to. Fakt nevím jak na ní. Jen počkej, já ti příště ukážu. Den jak vymalovanej, všichni jsme už unavený a těšíme se na zítřejší rest day...
Ve středu se odpočívá, takže jedeme lízt. Další den, další oblast - tentokrát La Gola. Přiznávám, že se mi moc nechtělo, ale ostatní si to myslím užili. Já jim fandil pod skálou a těšil se na odpolední procházku po městě. Ta přišla hned po výborným grilování, při kterým jsme zlikvidovali tak desetinu z hromady klobás, kterou Michal přivezl. Řekl bych, že je dojídá ještě teď. Medvěd pro změnu griloval ananas s chili, neměl jsem ale odvahu to ochutnat, a tak jsme s Radkem raději vyrazili do města. Ráďa pokoupil nový lano, taky jsme vyzkoušeli hromadu lezeček. Koupit jsme je ale nestihli, bo nám mezi tím zavřeli. Taky začlo pršet. Pojistila to zmrzka a schovka v pizzerce. Že se jedná o pizzeria ristorante nám taky obsluhující paní důrazně připomněla hned po tom, co jsme si objednali kafe a víno a k jídlu nic. Pršet nicméně nepřestalo, takže vám můžeme s klidným svědomím říct, že soft-šely i goretexy jsou k prdu.
Čtvrtek zahajujeme nákupem, který jsme ve středu nestihli. Lezečky, sedáky, lano. Nabízí se myšlenka vybalit to všechno v Massone z těch nákupních tašek, zeptat se náhodně vybraného lezce, jak se to používá, a střihnout nějakou osmu. Mohl by to bejt dobrej vtípek. Nakonec to ale necháváme být, nikde neni psáno že by se nám ta osma povedla. Na dnes bylo v předpovědi hodně srážek. Jejich vidina vyslala druhé auto na prohlídku Verony, a to byla velká chyba; bylo totiž krásně. Užíváme si super počasí v Massone. Radost mi dělá zejména jedinečná linka "Action direct" za "jde to / jde to těžce". Neuvěřitelně krásný lezení. A navíc, můžu o sobě tvrdit že jsem vylezl Action direct, i když k tomu Action directu ve Frankenjuře to má ještě daleko. Naopak jeden pytel jsem tam zase pověsil, ať se mám na příště na co těšit. Blíží se déšť, tak mažeme do údolí...
Pátek je posledním lezeckým dnem, pro který je Belvedere více než důstojný sektor. Nádherná stěna ze které máte Nago i Lago di Garda přímo pod zadkem. Není divu, že na obalu průvodce je právě fotka odsud. Maja Vidmar na ní leze "Bastiamola Li" a právě její on-sight mi dělá velkou radost. Neskutečně krásná oblast, jenom trošku větrná. A kolik toho tu je k lezení, rozhodně námět pro příště. Večer jdeme napravit naše faux-pas do pizzerky. Medvěd zblajzne svou pizzu, pak dojídá po Marťasovi, pak po mě. Vypadá, že má ještě trošku hlad, proto musíme spěchat domů, kde na něj čeká večeře.
V sobotu ráno už je na programu jenom balení a odjezd. Dírami na D1 pak taky končí moje vzpomínky. Vězte, že se za ten týden událo víc, než se mi na těch pár řádků vlezlo. To vám ale zůstane utajeno. Berte to jako motivaci pro vaši příští účast. My se o týden starší a moudřejší vracíme zpět ke každodenímu životu. Takže pac a pusu a ve středu v Krasu. Ciao.
