Před nedávnem se naše úderné družstvo vrátilo z úspěšné výpravy na Elbrus. Sedím s protagonisty u piva a závistivě poslouchám jejich vyprávění. Je mi jasné, že to netrumfnem, ale musíme se pokusit jejich zážitkový náskok alespoň trochu stáhnout. O několik málo hodin později proto vyrážíme do Adršpachu, něco s tím provést.
Vyjíždíme docela pozdě, ale to se nedá nic dělat. Bylo to dané. Parkujeme náš lezecký koráb, s již opět plně funkčním protismykovým systémem, před Kubovou chloupkou (máš u mě pár piv), a protože všechno je dané, měníme náš původní Křižácký plán a s divným pocitem v žaludku vyrážíme do velkýho (teda nejdřiv na velkou, pak do velkýho). Možnosti zvažujeme dvě. Údolní hrana na Štěpánskou korunu, nebo naproti ní Stará cesta na Starostu. Rozhodnutí je prý na mně a mně je to úplně jedno, ale všechno je dané, a tak přesně v pravé poledne traverzuji stěnou Štěpánské koruny na vytouženou hranu. Ulezu pouze několik metrů a už mám pod nohama dvacet metrů vzduchu. Následně musíme sestoupit asi o pět metrů níže a pokračujícím traverzem se dostaneme až k prvnímu kruhu.
Při tomto výstupu jsem lokomotiva, ne že bych tak funěl, ale jsem v čele. Následují mé čtyři vagóny: Mik, Péťa, Anička a Marťa. Ne že bych je táhnul, mají vlastní pohon.
Od prvního kruhu pokračujeme traverzem přes druhý kruh až na hranu. Ta nás vede krásnými kroky přes další dva kruhy až pod vrcholovou hlavu. Dalším traverzem se dostáváme až do komínku a jím na vrchol. Je krásně. Zbytek vláčku postupně dolézá až jsme tu nakonec všichni. Sledujeme všechny věže okolo. Je jich tolik a tak málo jich známe. Nejvíc nás ale zajímá ta naproti. Starosta je nižsí. Z našeho pohledu vypadá vlastně docela maličkej. Je něco po třetí, to ještě stihnem.
Po malém občerstvení zasouvám ruku až po rameno do širočiny, následuje noha a pak už jenom dlouhé soukání. Cestu mi zpříjemňuje kořen, který obvážu smycí. Další smyce, erárka, moc důvěry nebudí. Soukám se širočinou výš a výš a nakonec z ní vylézám na plošinku. První problém Starosty je vyřešen. Vážu hodiny. Potěší. Jsem ve stavu -2 (na zem a ještě kousek dál). Za chvilku už sedím na předskalí a vagónky se pomalu dávají do pohybu.
Mezi předskalím a stěnou, do které se chceme dostat, je díra. Velká. Mik, největší pardál z naší expedice, ji hravě přemostí. Za chvíli už si spokojeně hoví na balkónku u borovice. Děvčata kombinují tarzanovu techniku (zhoupnu se po laně), s paragánskou technikou (musíte do nich strčit).
Od borovičky stoupá Mik rajbasem a později žlábkem ke kruhu a dál traverzuje doleva k dalšímu. Já jdu za ním. Teď si pro nás Starosta nachystal stavění, ale prý, jsme-li silní, pustí nás i bez. Mik výzvu příjmá. Silný je dost a už je nade mnou, jenže pak ho zrazuje noha (teda my si to myslíme, ale uplně přesně to nevíme). O chvilku později už je zase pode mnou. Asi to bylo dané. Zkouším to já a daří se. U dalšího kruhu se už ale tomu stavění nevyhneme. U mě s Mikem rutina, i když to pro Mika bylo poprvé. Pohled na Aničku s Péťou byl ale zábavnější.
Od kruhu zbývá už jen pár kroků nahoru, pak doprava, zase nahoru a vrchol je náš. Pro ostatní je to poprvé. Já musím zalistovat vrcholovou knížkou o čtrnáct let zpět. Tehdy mě to všechno připadalo tak nějak větší.
Mezitím se však již slunce schovalo za obzor a údolím se pomalu táhne mlha. Nezbývá, než tento příběh uzavřít. Další věže na nás čekají. Je jich tolik a tak málo jich známe.
