Tatry

Výlet do Tater 7.-9.9.2014

Letošní Fousův tradiční výjezd do Tater jsme letos já a Filda rozšířili o turistickou sekci. V počtu šesti kousků, dvě lezecké dvojky a jedna dvojka turistická, jsme vyrazili v neděli kolem poledne směr Tatry. Popis cesty a další, jistě důležité okamžiky, ponechám Zbyšovi, stejně tak i popis lezeckých výkonů.

Kluci měli plán jít lézt jeden den do Zlomiskové doliny a druhý do Mengusovské. My s Fildou měli v plánu vystoupat na vrchol Rysů. 

Z cesty na Rysy (2499,6 m n.m.): 

• Počasí vyšlo na jedničku. Tedy aspoň nám, my se vrátili na Popradské pleso těsně před bouřkou. (Kluci o mokrou chvíli později.)
• Odraz hor v Žabím plese byl ohromující.
• Nosič zásob vč. sudu piva (což byla jen část nákladů) měl náš neskonalý obdiv. Aspoň šlehačku do kafe jsme mu mohli pomoci vynést… tak snad příště.
• Zájezd hezkých  studentek, budoucích sestřiček, z Mladé Boleslavi  ochotně nabídl ošetřit Fildovo zranění. To mu záviděli dodatečně u piva všichni z lezecké části.

Výlet do Zlomiskové doliny k Ľadovému plesu (1925 m.n.m.):

• Výstup náročný cestou necestou, kolem Ľadového potoka, místy potokem, přes suťoviska a obří kameny až k plesu.
• Pleso se nám podařilo lehce minout, takže jsme nastoupali ještě o pár desítek metrů výš než bylo třeba. Díky Fildově orientačnímu smyslu a víry, že pleso nestihlo za jeden den vyschnout, jsme nedošli až do Rumanovské doliny. Odměnou nám byl nádherný pohled na pleso a rozhled zpět do celého údolí.
• Sestup pochopitelně ještě náročnější, přesto dojmy v nás zůstávají jen a jen pozitivní.

Co v nás ještě zanechalo dojem:

• Výborný segedinský guláš, kyselica, černý Šariš, „kouzelná“ babička na vrcholu Rysů, celkově příjemní lidé, sleva na ruksaky (kdo s námi nebyl, nepochopí…).
• Návštěva místního symbolického „cintorínu“ pod Ostrvou poblíž Popradské plesa. Všichni jsme se na chvíli zastavili, uctili památku těch, kteří nechali život v horách a možná chvíli přemýšleli i o životech svých. Motto cintorína „Mrtvým na památku, živým na výstrahu!“ je zároveň charakteristikou knihy  „Smrt si nevybírá“  J. Švorce.

Tímto předavám slovo Zbyšovi a děkuji Fousovi za organizaci výjezdu a všem za pohodových pár dní. Malé mínus má u mě Zbyšan, jistě ví za co :-).

D&F

Díky za slovo, tady je moje část příběhu.

Jak už bylo řečeno, jeli jsme od neděle do úterý, ale abych začal úplně od začátku. Ještě předtím, než se vůbec vědělo že do Tater pojedeme, jsem už měl naplánovanou akci na sobotu. Byl to HIS Marathon v Novém Městě nad Metují, Lezl jsme společně s Mikem z Dlouhé třebové a cílem bylo získat co nejvíc bodů za 10 hodin, což vlastně znamenalo co nejvíc cest. Celkem jsme dali 58 cest, z toho 29 na prvním a 19 cest bylo nad 6+. Domů jsem se utahenej vrátil  v neděli kolem 10:30 a představa zítřejšího šlapání s těžkým batohem do kopce se v tu chvíli pro mě jevila jako noční můra. Samozřejmě, že jsem neměl do Tater nic sbalený, takže mi nezbylo nic jiného než se kompletně sbalit za půl hodinky a doufat, že si v autě stihnu aspoň trochu odpočinout.

Cesta probíhala klidně, v půli cesty se zastavili na jídlo a poznali, jak vypadá půllitrový kotel kyselice. Kousek od Tater jsme projeli pár lokálními deštíky a zítřejší výprava začala být pomalu nejistá . Zaparkovali jsme na Štrbském plese a odtud se vydali pěšmo na Popradské, kde jsme měli zajištěné ubytování. V půli cesty začalo mírně pršet a déšť se postupně stupňoval, k chatě jsme došli promoklí. Filda zde pronesl svou už legendární hlášku “ Hele, sleva na Rusáky”. No kdo by ho za tu cenu nechtěl. Večer jsme ještě stihli zajít do místní restaurace, nachystat se na zítřejší tůru s cílem Východní železný štít a pak už bylo jen nutností nařídit budík na šestou hodinu raní, blaženě usnout a ve snech se modlit, aby ráno nepršelo a my se nemuseli připojit k Dančině turistické sekci.

Lezecký bůh asi vyslyšel naše modlitby a ráno se na nás koukalo nádherně modré nebe. Na nic jsme nečekali, ve spěchu se nasnídali a vyrazili do Zlomiskové doliny. Kdo nezná, pro turisty je do ní vstup úplně zakázán, teče v ní potok vytékající z Ledového plesa a stoupá se ní například taky na Ošarpance. Hned na začátku doliny nám promokli boty, protože se jde klečí a malým potůčkem, kterému deštiví včerejšek přidal na síle. Kousek pod plesem jsme zaslechli pronikavé pískání a koutkem oka stihli zahlédnout schovávající se sviště. Od plesa už nás nečekala žádná moréna, jen a pouze velké suťoviště pod nástup. Úplně se nám nepovedlo trefit lezecký chodník, a tak jsme stoupali po vlastní cestě. Byl tam takový kratší obtížnější úsek, na 2 až 3 kroky se museli použít i ruce. Mě se neúmyslně povedlo ušlápnout celkem velký šutrák, který byl o něco větší než moje vrchní polovina těla. Naštěstí přímo pode mnou nikdo nebyl, Pavel zvolil trasu kousek vpravo a kámen se “neškodně” dovalil o hodnej kus níž. Štěstí zase jednou stálo při nás. Jak jsme došli pod stěnu, po chvíli dohadování a máchání rukama jsme se shodli, kudy naše cesta vede a začali na sebe věšet lezecký nádobíčko.

První vyrazil Fous s Pavlem, potem Charlie se mnou. Cesta měla cca 200 metrů, z toho 1 délku asi za II jsme šli na sólo, 2. a 3. délka byla poctivá IV. 3. délka byla plotna, na které se tu a tam válel nějaký volný kámen. Vzhledem k tomu, že štand byl víceméně ve spádnici šutrů, asi by nebylo příjemné, kdyby prvolezec něco většího shodil.. Poslední délka na vrchol vypadala asi jako ta první, skloněný mix kamenů a trávy. Na vršku jsme stanuli mezi 12 a 13 hodinou. Rychle proběhla fotodokumentace, občerstvení a pak už jen rychlý sestup. Kvůli počasí se nám nechtělo zdržovat na vršku, před námi v dolině jsme viděli tmavé mraky. Sestup byl asi 60 metrů dolů po poctivém dvojkovém hřebeni do sedla a následně prudkým žlabem s velkou spoustou kamenů pod nástup cesty pro věci. Za mírného deště jsme seběhli k Ledovému plesu, kde jsme všichni až na Fouse vyzkoušeli teplotu plesa. Pravda, můj ponor byl pouze na “Taichmana”, ale furt lepší než nic.. Už ani nevím, čí to by nápad. V klidu jsme se oblíkli a vyšli vstříc chatě. Když jsme došli kousek pod pleso, dost slušně se rozlilo a nastal čas na pláštěnky. Přesně ve chvíli, kdy jsme došli na oficiální turistický chodník, přestalo pršet a slunce nás pohladilo svými slunečnými paprsky.

Rychle jsme došli k chatě, převlékli se a nakoukli do hospody. Tam už byla Dančou a Fildou, kteří už došli ze svého treku asi před hodinou . Najedli jsme se, vyměnili nějaké ty dojmy a protože do večera ještě nějaký čas čas zbýval, rozhodli jsme se jít kouknout na symbolický cintorýn. Je to území, na kterým je spoustu památných destiček přidělaných různě po kamenech. Povšiml jsem si, že velká většina lezců zahynula při sestupu z vrcholu nebo v zimě v lavině. Prakticky žádná smrt kvůli selhání materiálu. To mi jen znovu  potvrdilo obecně známou pravdu, že při lezeckých tragédiích hraje nejčastější roli lidský faktor a počasí. Číst a přemýšlet jsme vydrželi asi hodinku, poté jsme se kvůli začínajícímu dešti museli odebrat do chaty. Večer probíhal prakticky stejně jak včera, jen cíl jsme změnili na Žabího koně.

Ráno nám počasí přálo, proto jsme na nic nečekaly a vyrazili k Žabím plesům. Cestou jsme předešli pár nosičů. Když člověk vidí, jak nese sud piva, pár kartonů vod a navrch ještě nějaký brambory, hned je rád, že na zádech nese jen tu svou trochu lezeckýho matroše a jídla. Za dobré dvě hodiny stojíme pod první dvojkovou délkou. Na stejném místě jsme všichni až na Pavla byli a dobře jsme věděli, co nás čeká. Jedna délka, pak asi 100 metrů po chodníčku ke slanění, následně dolní kůň, poté výšvih, horní kůň a už jen poslední vrcholový výšvih. Celkem asi 130 metrů nádherné tatranské trojkové hřebenovky. Já s Charliem jsme tentokrát šli první a cestu jsme tahali půl na půl. Ve dvanáct jsme byli na vrcholku, Fous s Pavlem dolezli asi za 30 minut. Při čekání na druhou dvojku se nám naskytnul zvláštní pohled. Polská strana byla úplně v mraku, ale na slovenské bylo nádherně slunečno a hranice procházela přesně hřebenem. Při vrcholové svačince nám od Fildy přišla správa, že s Dančou nejsou bábovky a také uskutečnili ponor do Ladového plesa. Když jsme začali slaňovat, rozfoukal se vítr a spadlo pár kapek. Naštěstí to nevydrželo dlouho a na chodeckou část sestupu se počasí umoudřilo. Kousek před turistickým chodníkem dáváme svačinu a kocháme se skalními štíty. Pak už nás čeká jen sestup na chatu, přebalení, cesta k autům a kolem 5 už nám nezbývá nic jiného než prozatím zamávat Tatrám a jejim krásným štítům. Určitě jim sbohem nedáváme naposled.

Doufám, že jsem nic důležitého nezapoměl napsat :D

Zbyšek