Kterak jsem se zase po čase vylópl v české kotlině...
Ve Finsku nebylo času ni prostoru na lezení; o to víc jsem se těšil domů, na kámoše, krásnou českou krajinu a lezení. Forma "velice nic", ale jde to nahoru - ve středu jsem začal na Malém Rabštejně, pokračoval ve čtrvtek v Olomouci na Flash umělce a zakončil pátkem v Brně na venkovce u Olympie.
Slovo dalo nad pivem slovo a s Brokboyem jsme upekli plán, že v pondělí vyrazíme na Čtyři palice, páč jsou pěkné velice a na Mladkov a Studené jezdíme pořád.
Vyrazili jsme tedy ráno, stavili se do Kauflandu pro snídani a cofee 2 go (a jen go go go až na vrchol). Do toho Kauflandu, který tady tak nějak kompletně vyrostl, zatímco jsem byl ve Slovinsku/Finsku. Jak zpívá Mňága... "rodné lány dávno rozkopány, z našeho hřiště, je dávno parkoviště". Strange feeling; nevidět ani základní kameny a pak přijít k hotovej stavbě. Nicméně cesta krásně ubíhala a sluníčko nás uvítalo do krásného pondělního rána bez provozu. Teď mi zrovna hraje ta část písničky: "Hlavně žádný spěch, ale hlavně žádný spěch". Jeli jsme dle tohoto hesla, hezky pomalu a na kochačku. Taky bylo čím, když jsem tu teď dlouho nebyl. Musím říct, že ta naše zemička uprostřed Evropy je stejně krásná...zelené kopečky, žlutá řepka, košaté listnáče a lesů tak akorád. A skal také všude požehnaně, no co nám tu chybí. Cestou míjíme roubenou hospodu uprostřed lesů a luk, kde jsme se kdysi stavovali s Fousem a je jasný, kde zakončíme náš trípek. To už nejsme daleko, dokroutit posledních pár zatáček, nahodit batohy na chrbáty a po zelenej se vydat nahoru na Palice, cestou minout školní vejlet, kde učitel vykládá svým žákům vtípky a už jsme tam.
Na Palicích klid, jen modré tričko freesolisty se mihne kdesi pod finálním převisem. Netrpělivě vybalujeme cajky a než se stihneme navléct do sedáků a nachystat presky, borec už nalézá do další cesty. Ani nevím, co jsme nakonec všechno lezli, vždycky jsme si nechali poradit nějakou cestu od něho, vypadal, že to má prolezlé všecko snad i hlavou dolů. Den příjemně utíká, užíváme si krásné skály a pohodový lezení bez dramat, tak akorád na začátek (naší) lezecké sezony. Také si vydatně užíváme sluníčka, až moc, ale nějak si toho nevšímáme, protože nás osvěžuje čerstvý větřík...takže jsme zjistili cestou zpátky, že jsme červení jak Brokboyovy gatě. Hlavně že opalovák v batohu, ale když lezeš, tak lezeš. Dali jsme tak šest sedm cest (z názvů vím jen Raketu) a připozdívá se a taky jsme hladoví...před poslední cestou chystám specialitu naší erasmácké party z Ljubljany, naučil nás to jeden španěl a rychle se to tam uchytlo, tenhle sofistikovanej recept. Lezete a dělá se vám večeře aneb smoked sardines vám voněj až do cesty. Kdo je zvědavej, rád prozradím trochu víc z tajné receptury.
Jsme tak tuhý a vysmahlý z toho slunce, že ani nejdem večer na pivo, místo toho volíme tu krásnou hospůdku uprostřed lesů a dáváme rychlou, osvěující kofolu (když ji miluješ, není co řešit). Náš výjezd cestou hodnotíme jako zdařilý a už kujeme plány, co příště.
Speedy
