Po příjemných dnech strávených v Paklenici jsme se odpojili od naší oddílové výpravy vracející se domů a vyrazili po pobřeží směr Slovinsko s cílem prozkoumat vyhlášené lezecké oblasti kolem Ospu. Po cca čtyřhodinové vcelku pohodové cestě podél moře se před námi začínají objevovat skály. S tím jak jsou blíže a blíže, stávají se cesty užší a užší, až nabývám pocitu, že bez skřípění plechu o kamenné zdi snad ani nemůžeme projet. Luboš se až nyní začíná vyptávat, kam že to jedeme a jak jsem to ubytování, jehož adresu má v navigaci, vůbec našla. Při poznámce o tom, že zase někdy něco nechá na ženských, navigace hlásí stopku. Jsme na jakémsi vesnickém kamenném dvorku a Luboš navrhuje prchnout. V tom se k nám blíží místní děvče, ze kterého se vyklube příjemná spolumajitelka hostelu. Ten obhospodařuje spolu se svým mužem a dvěma malými caparty. Já si místní architekturu zamiluju téměř okamžitě. Máme štěstí, že hostel není plně vytížen a tak získáváme na pár dní útulné ubytování v podobě celého dvoupatrového domku. Na úzké uličky si brzy zvykám, Luboše to snad i docela baví… Vesnička, která se na pár dní stává naším přechodným domovem, se jmenuje Zazid. Nachází se v nadmořské výšce 387,1 m a počet obyvatel podle Dušana (druhého z majitelů hostelu) je 75. Z okna máme výhled na místní kostel sv. Martina. Vesnička byla kdysi obklopené hradbami, pochází z 10. století, kdy byla uvedena pod jmény Xaxid, resp. Xaxa a jako Villa dei Sassi (= kámen vesnice). Odtud zřejmě pochází i jméno hostelu – Xaxid.
Náš plán je prozkoumat všechny vyhlášené oblasti v okolí – Osp, Mišju Peč i Črni Kal. Cesty tu jsou jak pro naše nejmenší lezce, tak i pro naše oddílové bouchače těch nejtěžších prásků. J Osp je samostatný sektor, kousek směrem k viaduktu Črni kal (500m) je Mišja Peč a za viaduktem, cca 5km od Ospu je oblast Črni kal. Tyto vápencové stěny se nacházejí nedaleko pobřeží Jaderského moře mezi slovinským městem Koper a italským Terstem. Nabízejí řadu krátkých převislých, velmi těžkých cest až do stupně francouzské stupnice 8b+ či 8c+. Dá se zde vyrazit i do vícedélkových výstupů. Cesty jsou velmi dobře zajištěné borháky, pro české lezce se zkušenostmi s podobným materiálem oklouzaného vápence v Krasu, až nezvykle hustě.
Velmi často se tu dají najít nejrůznější otisky druhohorních živočichů (já jich našla spoustu). Skály Ospu vznikly zřícením stropu velké jeskyně. Na internetu jsem narazila na informaci, že místní materiál skal je kvalitní středomořský vápenec, někdy ostřejší. Asi to bude poměrně stará informace, nebo ten, kdo to psal, nikdy nebyl v Paklenici. Tenhle vápenec vám rozhodně prsty nerozedře, místy se leskne už zdálky, takže je patrné, že už na něm spočinula nejedna ruka či lezečka.
V Ospu jsou tři sektory - Babna, Banje a Veliká stěna. Vlevo jsou stěny bezprostředně nad posledními domy stojícími ve strmé stráni vesničky. Zde je mnoho krátkých převislých cest. Vpravo odtud je stěna Babna, která je dostupná po cestičkách mezi křovím od prvních stěn za domky. Velká stěna je přístupná údolíčkem, do něhož je vstup před vískou. Obtížnost je zde až po 8b+. Jen pár cest je lehčích než 6a+, nejlehčí je 5b. V dolní části velké stěny stával v minulosti hrad a dodnes tam jsou jeho pozůstatky. Vesnička Osp je známa jako jedna z vůbec nejstarších vesniček ve Slovinsku (první zmínka 1067).
Oblast Mišja peč je viditelná od silnice, je to asi 200 m široká stěna zaříznutá do svahu jako skalní amfiteátr. S Ospem tvoří takřka jednu oblast a je označována za jednu z nejlepších oblastí v Evropě. Jsou zde ty z nejtěžších slovinských cest. Obtížnost od 6a+ po 8c+. Mišja peč je světovým synonymem obrovské koncentrace těžkých cest na poměrně malém prostoru. Zde se nacházejí také dva extrémy z extrémů – Sanskij Par Extension a Martin Krpan. Mišja peč je původem také zřícený strop bývalé jeskyně, odtud plyne i to, že je zde relativně velké množství krápníků. V oblasti se dřív také těžil kámen, pozůstatky jsou zde jasně patrné.
Nad vesničkou Črni Kal je na obzoru kopce stěna, před kterou stojí vápencová věž se zříceninou tvrze na vrcholu. Je to stejnojmenná oblast Črni Kal, kde si zalezou i ti, kteří nehledají extrémní lezení. Oblast nese název po vesničce, nad kterou stojí. Vesnička zas po hradu z 11.stol., který stával na jedné z věží u masívu. V Kalu je obrovské množství lehčích až velmi lehkých cest. Délka cest je různá, od krátkých (15m) až po poměrně dlouhé (30m) cesty. Črni Kal se proslavil paleolitickými a římskými nálezy v místním kamenolomu. Téměř všude ze skal se můžete “kochat” výhledem na Slovinskou národní pýchu současnosti, viadukt Črni kal, 1065m dlouhý a téměř 100m vysoký. Viadukt Črni Kal je nejvyšší a nejdelší most ve Slovinsku. Most překlenuje údolí Osapska, což je dolina nad vesnicí Gabrovica, poblíž vesnice Črni Kal. Ze skal lze vidět Koper a Terst. Obě města jsou velkými nákladními přístavy. V rámci odpočinku jsme navštívili jedno z nich - Koper. Při procházce městem se shodujeme, že nám připomíná Arco. Jen horolezecké obchůdky tu chybí, jinak má město podobnou atmosféru. Zřejmě je to ovlivněno i tím, že město náleželo v různých obdobích Itálii a Jugoslávii. Od roku 1991 je součástí samostatného Slovinska.
Seznámení s lezeckou oblastí a místem, kde jsme pobývali, bych ukončila poetickým slovy „vypůjčenými“ ze stránek Tiny a Dušana, kteří byli našimi hostiteli: „Zazid - Where mountains touches heaven! Where the bird simphony wakes you up! Where is smile on people's faces - there is Zazid!“
