Krom zvěčnění našeho zážitku má tento zápis sloužit jako nápomoc druhému sledu z našeho oddílu, který se doufám dočká dobrého počasí a odhodlá se k podobné tůře.
Základem je dobré počasí, bez kterého bychom měli problémy s orientací v terénu, který jsme navštívili poprvé. Ještě větší trable by přinesl nepřehledný sestup v mlze nebo po soumraku. A zatmět při délce trasy není takový problém.
Ubytovali jsme se po dešti v sobotu večer v kempu ve Staré Lesné nějakých deset minut od stanice električky (noc na osobu za 3,30EUR). Budíček byl ve 4:20, abychom pohodlně stihli spoj v 5:17. Těsně před šestou jsme tak vyráželi z Tatranské Polianky na Sliezsky dom a dále na sedlo Polský hrebeň. Po cestě se nám nepodařilo nalézt odbočku do Litvorového sedla, kterou jsme si celou tůru chtěli zkrátit. Při pozdějším pohledu shora jsme tuto variantu za zkratku považovat přestali. Okolo deváté jsme se soukali do sedáků a opouštěli Polské sedlo po pravé straně hřebene sice pod azurovou oblohou, ale také za svěžího chladného větru. Během dopoledne jsme tak střídali pařák vlevo s kosou vpravo. Velický štít jsme zdolali zanedlouho, není třeba nic vymýšlet a stačí lézt nahoru. Z Velického jsme slanili až na travnaté police vlevo pod hřebenem a po nich jsme postupovali rychle vpřed. Litvorový štít do Litvorového sedla jsme také mírně podešli, ale musí to jít i přes vrcholek. V sedle padlo mlíko a my najednou s viditelností do patnácti metrů netušili kam jít. Po krátkém váhání jsme šli vpravo od hřebene, kde jsme po chvíli pobíhání sem a tam našli schůdný terén. Byl to pravděpodobně výšvih na Malou Litvorovou vežu z Lučivnanské lávky, kde jsme před sebou v mlze spíše tušili než viděli zaseklou dvojici hocha s vystrašenou dívkou. Postupovali velmi pomalu s použitím lana, postupového jištění a štandů. Zkusili jsme to a výlez byl pro nás snadný, takže jsme dvojici lehce a rychle s jejich svolením volně přelezli. Odtud byl postup přes Velkou Litvorovou vežu a Zadný Gerlach snadný i když s občasným hledáním vhodné trasy. Drželi jsme se většinou vlevo od hřebene nebo přímo na něm. Co bylo však podstatné, opět vysvitlo slunko. Přímo na vrchol zadného Gerlachu jsme nodbočovali, je trouchu bokem a je tam prý vrcholová knížka. Ušetřili jsme trochu času a po krátkém odpočinku v Tetmajerově sedle jsme se pustili do posledního stoupání na Gerlachovský štít. Hřeben s převýšením cca padesát metrů vzbuzuje respekt, takže jsme se navázali a postupovali všichni tři současně v rozestupu s občasným založením smice. Jak jsme se však později shodli, během celé hřebenovky jsme lezli těžší úseky. Závěrem je dost pomalý hřeben s přelézáním kamenných bloků až ke kříži. Toho jsme dosáhli chvíli po třetí, tedy něco přes šest hodin z Polského hrebene a více jak devět hodin z Polianky. Podmínky byly nádherné, tak jsme si jich dosyta užívali a vrchol opouštěli ve čtyři odpoledne. Sestup Batizovským žlebem je za trest. Nejdříve dvojkové lezení pozadu úzkým žlebem, sype se a padá tu kde co. Ten se pak rozšiřuje, stáčí doprava a sklon zmírňuje. Pamatovali jsme si, že dole se máme držet spíše vlevo. Sem tam jsme objevili borhák nebo staré železo z bývalých řetězů pro případná slanění. Takto jsme dosáhli ústí do Batizovské próby, prudkého úseku osazeného kramlemi a borháky. Ve spolupráci s polskou dvojicí jsme zde cca šedesát metrů proslaňovali. Ještě pár výškových metrů a seskočili jsme kousek od sněhového pole na dně Batizovské doliny. Cesta k Batizovskému plesu a následně tatranský trest v podobě sestupu do Vyšných Hágů z našich bolavých stehenních svalů vysál zbytky sil. Akorát se dala stihnout električka ve 20:29 (tedy s občasným během). Sestup tedy přes čtyři hodiny.
A pocity a další postřehy?
- převýšení je cca 1 500 m
- sobotní brinzová polívka nám zpříjemňovala výstup celou neděli
- občasné bloudění zajišťovalo, že kdo šel první, šel po chvíli poslední
- lezení není těžké, ale cesta je vyčerpávající a s únavou a dehydratací je třeba počítat
- nevím, kdo to vymyslel (teda vím), ale naplánovat si doma rehabilitaci na šestou ranní den poté, co se dostaneme okolo desáté večer do kempu, je geniální urychlovač nočního návratu
- myslel jsem si, že jsme byli extrémně pomalí, ale příběhy na webu mě z toho vyvedli
- použili jsme padesátimetrovou půlku, nějakých šest smic s karabinou a slanění. Sada vklíněnců zůstala na sedáku, ale vzal bych si ji zase.
šťastní Dejv, Milan-Čvachta a Libor
