Zapsat zážitky z cest není vždy nejpopulárnější úkol, přitom je důležitý, aby nám po čase oživil vzpomínky a ostatním přiblížil, co nemohli zažít. Tentokrát jsme na to šli šibalsky, každý napsal kousek, který byl důležitým. Fous, Zbyšek, Jirka, Zdenek, Libor.
Fous je světoběžník, znalec a hlavě si je schopen zapamatovat místo a vrátit se na něj. Díky tomu jsme mohli najít plácek na přenocování při cestě do Tater u řeky Belé za vesnicí Pribylina i v noci. Sice jsem málem utrhl podvozek auta a po nedalekém ocelovém mostě přejíždělo auto za autem a řinčelo jako když se medvěd přehrabuje v kovošrotu, ale náhle vše buď ustalo, nebo pálenka na dobrou noc omámila sluchový nerv a spali jsme v nejlepší ložnici. (Libor)
První lezecký den jsme zahájili trojkovým výstupem po hřebeni na Žabího koně. Při naprosto jedinečném počasí byla tato populární trasa seznamovací a rozlezová (pro některé z nás to byla první zkušenost s horským lezením). Výhledy na přecpané Rysy, tyrkysové Morskie Oko a okolní ostré štíty byly třešničkou na dortu po vydařeném lezení. (Jirka)
O tom že některá místa nemají členy HK Lanškroun ráda. Slanění k nástupu Žabího koně, pár let zpátky – Dejf definoval nová metodická pravidla k sestupu slaněním: Na konci lana uvaž uzly, s výjimkou slanění k nástupu Žabího koně. Jeho spolulezec byl tenkrát Zbyšek. Nástup Žabího koně, září 2016 - "Zbyšku, nevaž na konci uzle.", "Já vím, abych nedopadl jako Dejf". Slanění k nástupu Žabího koně – Zbyšek sjel dolů a slyším "Demit....." Sjíždím a dole místo uvítání "pokračuj dolů, je to seklé". "Co jsi dělal? Říkal jsem nevázat". "Říkal jsi vázat a tak jsem svázal oba konce dohromady". "........". Dolů nejedu a chvíli zvoním lano. Máme štěstí – povolilo. Nad námi sedí Zdenek a dostává instrukce – NEVÁZAT uzle. Lezeme dál a druhé družstvo je stále pod slaněním, nekonečné přemotávání lana a Libor mizí do hlubiny. Až na vrcholu Žabáka se dovídáme příběh. Hozené jistící lano BEZ uzle na konci polapila zrádná spára a zcela zopakovala Dejvův příběh. Magie místa??? (Fous)
Ke koloritu oddílových, a nejen tatranských výprav, v každém ročním období, patří pravidelné koupele – v rybníčcích, potocích, vodopádech, řekách, v horských plesech. Tato činnost se nedá nazvat otužováním. To je prostě pravidlo a všichni účastníci jsou už dávno otužilí, mají hroší kůži, případně hustou srst. Aby generace budoucí viděla, jací že jsme bývali junáci, dobrovolně jsem se ujal funkce dokumentaristy. Z důvodu utajení nebudu jmenovat žádná místa kde všude se oddíloví hambáři koupali, z kvalitních záběrů určitě poznáte. Poznámka: Neboť funkce dokumentaristy jest nesmírně náročná, nemohu se z titulu této funkce věnovat jako ostatní radostnému cachtání. Pro kamarády se ale obětuji rád..... Brrr, proč tam lezou? (Fous)
Ošarpance - Dvě délky lehkým nelámavým komínem na plošinu, plotnou zprava ke štandu a následně dvě délky nahoru na vrchol Malého Ošarpance. Následně slaněním do štrbiny, z ní krátkým komínem a stěnou na vrchol Středního Ošarpance. Znova slaněním do další štrbiny a stěnou, následně plotnou na vrchol nejvyššího z Ošarpanců. Poté zleva přes smyčky slézt cca 6 metrů ke kruhu a slanit do sedélka. Všechny štandy tam jsou, bud v podobě smyček nebo nýtů. Slanění jsou kratší než 30 metrů, luxusní výhled při dobrém počasí zaručen, stejně jako peprné nadávky při větrném počasí. (Zbyšek)
Naším cílem bylo získat tzv. Korunu Vysoké, tedy přechod Ošarpanců, Dračího štítu a Vysoké. Ošarpance byly zážitkovou částí, kde jsme však postupem ve dvou družstvech strávili příliš času zvláště na slaněních. Poté jsme se pustili do Dračáku, avšak vybaveni minimem informací o další trase jsme po druhé délce otáčeli. Jednak toho bylo před námi viditelně ještě dost (to jsme ještě nevěděli, že jsme zvolili špatný směr), jednak příhoda s uvolněnými kameny, na které by se hodil spíš buldozer na prohrnutí, než dvě ruce v kolmém koutě, nám vzal chuť hledat další cestu. Věnovali jsme horám dvě smyčky a nechali si dokončení na příště. (Libor)
Rest day jsme zahájili výšlapem nalehko na Koprovský štít a následným návratem pro batohy na Popradské pleso. Ti z nás (Fous a Zbyšek), kteří si hned první den ušetřili nějaké to kilo ponecháním spacáků v autě, pokračovali ke Štrbskému plesu k autu, zatímco zbytek výpravy doplňoval minerály a energii na přesun k bivaku. (Jirka)
Restday - Pro mě restday spočíval v tom, že jsem zhruba od 10 do 19:30 chodil s dvouma půlhodinovýma přestávkama, nastoupal 1400 výškových metrů, z toho 600 s batohem na bivak. Pro mě byl tenhle den zdaleka nejtěžší. (Zbyšek)
Poslední noc jsme strávili bivakováním u Vyšného Žabieho plesa, s naprosto jedinečnou atmosférou vysokých skal osvícených svitem měsíce, tisíci hvězd a satelity kroužícími nad námi. Atmosféru doplňoval Fous poutavými příběhy o možných mimozemských aktivitách na Zemi a po vzájemném koštování všelijakých instantních polívek a nudlí jsme ulehli ke spánku, jenž byl alespoň pro některé z nás lehce rušen občasným pocitem menšího chladu. Mnohými odsuzovaný výběr vysoko položeného bivaku byl hned ráno naopak velmi pozitivně ohodnocen, jelikož jsme si již brzy ráno mohli užít slunečných paprsků, které se do dolin pod námi dostaly až v pozdních dopoledních hodinách. Za výběr místa zaslouží Fous velkou pochvalu. (Jirka)
Bivak - U Vyšného Žabieho plesa jsme strávili poslední noc. Byla jasná obloha a měsíc skoro v úplňku svítil na všechny věže kolem nás. Je to jeden z těch pohledů, které jsou kouzelné, nezapomínají se a nedají se vyfotit. (Zbyšek)
Tatranský širák. Plácek mezi kameny pár metrů nad plesem, tatranské štíty nad hlavou. Zapadající slunce barví štíty do nachova, obloha tmavne, dolina pod námi v šedivém oparu. Úplňkový měsíc schovaný za Vysokou během chvíle vybarví oblohu do zlatomodra, štíty dostávají pískový nádech. Z průzoru spacáku vidím Labuť, zobák namířený k jihozápadu. Nad ránem se nadhlavník vyplní stříbrnou stuhou Mléčné dráhy. Orion na východě a prokřehlé tělo ohlašují příchod zimy. Nedočkavě sledujeme plíživé stíny, hřejivé paprsky vracejí léto to naší duše. (Fous)
Několik dní v pohorkách udělá s nohama a ponožkama své. Hned po sestupu jsme se vydali autem zpět a pohorky si každý dal do kufru, aby ulevil otlačeným chodidlům. V pěti jsme přišli o poslední poživatelnou molekulu vzduchu záhy, oči začaly slzet, skla se začala mlžit a elektronika auta začala selhávat. Zastavili jsme u koliby a jako zastírací manévr jsme nakoupili ovčí sýry. U kohoutku, snad na napájení psů, jsme si omyli nohy, jen tak se dal pokračovat domů. (Libor)
