Před odjezd do německa Jirka naplánoval dvoudenní zimní přechod Malé Fatry. Do jeho cestovní agentury jsme se připojili 3. Jirkův kamarád z Brna Ondra, Hanka a Já v naivní víře, že ujít 35 km za dva dny nemůže být zas až tak náročné a že to bude pěkná procházka.
Jirka jako správný organizátor zajistil vše podstatné od naplánování přes lístky na vlak po půjčení luxusních lehoučkých sněžnic. Hnedka ve čtvrtek ČD dostály své pověsti, hodina na přestup nám byla málo a museli jsme jemně posunout začátek výšlapu. Z Kraľovan jsme na cestě objevili medvědí stopy, což byl pro nás zážitek tak silný, že každý lesní zvuk nám zněl jako medvědí bručení. Ze spokojeného spánku mě vytrhlo Jirkovo křičení a oznámení, že kolem stanu je medvěd. Naštěstí to byl planý poplach, ale u mě chemie udělala své a půl hodiny jsem se nekontrolovatelně klepal ve spacáku, i když jsem vůbec neměl důvod.
Za pomoci sněžnic jsme ráno pokračovali na Žebráka a Stoh nás přivítal obrovským stoupáním, vichrem a mlhou, že jsme občas hledali vodící tyče. Co nejrychleji jsme seběhli do závětří dřevin a vyrazily ostrým hřebenem mírně vzhůru na Cheb. Cestu hledala Hanka, my ostatní za ní funěli a její tempo bylo pro nás nedosažitelné. Na hřebenu vydatně fučelo, byly převěje a Jirka s Hankou i vyzkoušeli jejich pevnost. Vítr s mlhou způsobil pomalý postup a prakticky nemožnost pauzy, během které by jsme se jistě proměnily v ledové sochy. Lehké bloudění před Chlebem jsme nakonec také zdárně vyřešili a došli na vrchní stanici lanovky z Vrátné, kde jsme naše snažení po zjištění počasí na další den zabalili a sjeli dolů poslední možnou kabinkou společně s obsluhou.
Páteční den v číslech dělal 8 hodin chůze na sněžnicích a nějakých 1500 metrů stoupání. Na to, že celá akce měla se vším všudy 30 hodin, byla dost intenzivní a jako památku z ní jsme si odnesl krvavý puchýř na své něžné nožce :).
