Jak je známo, né jenom skalkami živ je lezec. Podnikli jsme malou výpravu za sněhem a máme tady pár foteček z víkendu. Začalo to tím, že jsem se po operaci kolene cítil dobře. Tři dny po operaci jsem sice ještě kulhal, ale nenosil berle, měl jsme obrovskou chuť po dvou týdnech flákání zase něco dělat. Řekl jsem si, že tatry by příští víkend už mohly jít, konkrétně návštěva kámošů na Térince. Uklidnoval jsem se tím, že v nejhorším se otočím, odejdu zpátky, bud na chatu, a nebo na vláček. K mé maličkostí jsem sehnal Jirku N. a Hanku H. Dejvovi jsem také přednesl mou vidinu, ale jako správný člen svazu musel být na závodech na rychlost za delegáta ČHS. Plán byl dokonalej, pátek noc tam, neděle noc back. Jen vlaky byly proti nám, v jednom nechtěli psy a druhý je zase šíleně drahej a ježdění na čas není jeho silná stránka.
Raní výstup na chatu byla pohodička, kochaje inverzí jsme byli za chvíli pod Velkým hangem, kde jsme dali na nohy hračky, obrnili se proti větru a vyrazili po perfektním zmrzlém sněhu k chatě. Tam pohodička, čajíček, polívčička,nafasovali jsme pokoj hned vedle jídelny. Další výstup byl kvůli silnému větru zavržen, jen jsme se potoulali kolem ples a ti se zdravýma nohama si nacvičovali brzdění cepínem s pomocí chatárových rad a instrukcí. Večer jsme za doprovodu guláše uskutečnili šachový turnaj, kterej vyhrál Jirka a následně jsme šli dospávat naše deficity.
Kolem jedné jsem se vzbudil když na mě něco skočilo. Byla to Semira. U Hanky se jí asi nelíbilo a usoudila, že mé nohy budou lepší pelíšek. Vědom toho, že se psem nemůžu zápasit o postel jsem vstal a šel jsem prozkoumat hudbu, kterou jsem stále slyšel v kuchyni. Takhle náhodou jsem se dostal na narozeninovou oslavu Šéfa směny, Miša. K bujné oslavě jsem se přidal, na chatárovo naléhání jsme z jídelny udělali taneční parket a bujně slavili další dvě a půl hodinky. Pak už mě nezbylo nic jiného než se zase vrátit k Semiře, vybojovat od ní aspon kousek deky a jít spát. Ráno bylo pro personál chaty náročné.
Naše úderná skupina s nasnídala, prodiskutovala lavinovou situaci s Chatárom a směle vyrazila směr Malý ladový štít za nádherného počasí. Od Sedielka jsme musely už seriozně používat cepínek a za necelé tři hodinky jsme stáli na vršku. Dolů do sedla jsme pro velký náklon sněhové roviny museli zvolit pro většinu cesty slézání po čtyrech čelem ke svahu. Páč jsme byli dole u rozcestníku v jednu a byli plní elánu, rozhodli jsme se ještě vyběhnout na priečné sedlo a následně tam, kam nás táhla stopa ze sedla. Došli jsme na Širokou věžu. Rychle pokochat výhledem, zjistit že na vršku opět nic není a zase po čtyrech zpátky. Na chatu jsme příjemně unavený došli ve tři po 6 hodinách v terénu. A pak už klasika, napapat, zabalit, rozloučit, vyzvednout smečku a za svitu čelovky mávaje štítům vstříc Popradu. V plánu bylo ještě před odjezdem našich vlaků skočit do sauny, ale plán se pro komplikovanost provedení neuskutečnil. Následně už každý nasedl na svůj vlak vstříc realitě, svému městu a pondělním povinostem.
