Od ostatních členů oddílu jsem dostala impuls, že by bylo dobré o našem rumunském dobrodružství napsat pár řádků a motivovat tak ostatní ke znovu objevení tohoto krásného pohoří. Takže tady jsou (a ne jenom pár..).
Na přechod jsme si vyčlenili dobu dvou týdnů a říkali jsme si, že odjedeme až bude předpověď hlásit hezké počasí. Takto jsme odjezd odsouvali den po dni, až už nebylo kam ho odsunout, a tak i přes srážky hlášené v předpovědi jsme se rozhodli do Rumunska vyrazit a o přechod se alespoň pokusit. Z našeho plánu odjet z republiky kolem oběda rychle sešlo a hranice se Slovenskem jsme přejeli až kolem páté, takže jsme se noci na sedačkách auta nevyhnuli. Další den jsme dopoledne dorazili do města Sibiu. Odtud jsme si koupili lístek na vlak do Sebes Olt a vyrazili jsme na cestu. Když jsme vystoupili na naší zastávce, tak jsme se ještě museli dostat po silnici do vesnice Sebesu de Sus a chtěli jsme si stopnout nějaké auto, ale jediné, co se nám podařilo stopnout byl povoz tažený jedním koněm a když jsme k nim přisedli ještě já s Michalem a naše dva batohy, tak se kůň sotva ploužil. Po pár set metrech jsme to vzdali a usoudili jsme, že koně akorát trápíme a budeme rychlejší pěšky. A tak jsme od této chvíle až do konce pokračovali po svých. Jelikož už bylo po poledni, tak jsme se rozhodli vystoupat pouze k chatě Suru. Cestou se nám podařilo dvakrát ztratit z cesty, ale naštěstí jsme si to vždy včas uvědomili. Také jsme museli několikrát přebrodit řeku a poté už následovalo jen strmé stoupání k chatě. Když jsme k ní dorazili, tak jsme se rychle spřátelili s majitelem hlavně proto, že se Michal domluví rumunsky, a tak jsme hned dostali pivo a k večeři čorbu – rumunskou polévku. Při večeři jsme se seznámili s Dimitrijem, který přiletěl původně jen na oslavu svých kamarádů, ale nakonec si řekl, že zpět domů nespěchá, a tak že přejde Fagaraš. Ne každý se holt chystal dlouho jako my. Po pár sklenkách alkoholu se kluci domluvili, že další den budeme pokračovat společně. Druhé ráno nás probudilo sluníčko, a tak i když předpověď původně hlásila déšť, vše bylo jinak. Na cestu jsme tedy vyrazili všichni tři společně a po dalším úmorném stoupání jsme dosáhli hřebene, kde jsme se naobědvali a pak už se nám šlo krásně. S Michalem jsme se vsadili, že první přechodáři, které potkáme, budou Češi a opravdu tomu tak bylo. A ne jenom první, ale vlastně skoro všichni. Proto jsme si většinou mohli popovídat v rodném jazyce a vyměňovat zkušenosti. Na další den jsme se rozhodli pořádně vyspat, protože nás čekal nejtěžší úsek cesty – překonat Serbotu (2331 m.n.m.) a Negoiu (2535 m.n.m.). Hned od místa, kde jsme spali jsme začali stoupat a zanedlouho jsme došli na Serbotu. Dostat se z ní však bylo o něco obtížnější, protože se šlo přímo po hřebeni a také jsme museli lézt po řetězech, což bylo hlavně pro mě s těžkým batohem velmi obtížné. Když jsme se později škrábali na Negoiu, tak už jsem musela asi vypadat dost unaveně, protože mi lidé jdoucí z vrchu několikrát řekli, ať vydržím, že už tam brzy budu. Na závěr dne nás čekalo překvapení v podobě Dimitrije, který se odpoledne z ničeho nic zjevil, a tak jsme sestoupali k jezeru Balea (2050 m.n.m.) společně a dali jsme si u něj pořádnou večeři i když to znamenalo, že další den budeme muset vylézt obrovský kopec zpět na hřeben. Ráno jsme naštěstí vstali s dobrou náladou i když nás už všechno bolelo a vydali jsme se přes Vistea Mare k nejvyššímu vrcholu Rumunska – Moldoveanu (2544 m.n.m.). Naneštěstí se nám po obědě začalo rychle kazit počasí, a tak jsme se rozhodli Moldoveanu nechat na další den. Po noci plné bouřek, kdy střídavě pršelo a střídavě foukalo tak, že jsem myslela, že náš stan do rána nepřežije v původním stavu, jsme dopoledne zdolali nejvyšší vrchol, na kterém jsme potkali další českou dvojici, která nás namotivovala přechod dokončit už další den, a tak jsme se kousli a šli jsme až do večera, dokud se nám zase nezkazilo počasí. Poslední den přechodu jsme už jenom scházeli z hor dolů do vesnice Breaza, odkud jsme se rozhodli stopovat do Cartisoary, kde jsme přespali a následující den jsem dostopovali opět do Sibiu.
Doufám, že jsme alespoň někoho navnadili na rumunské hory, které byly opravdu krásné a rozhodně stojí za to je navštívit, ať už na celý přechod nebo na menší výšlapy.
Anička + Michal
