S odeznívajícím létem a prodlužujícími se večery se konečně dostáváme k sepsání stručného reportu z letošního pobytu v Gruzii, kam jsme vyrazili ve čtyřčlenné partě začátkem letošního července. Je třeba sebekriticky přiznat, že pokud jde o dovolenkovou lokalitu, jde dnes v tuzemské outdoor komunitě v podstatě o mainstream. V době, kdy jsme opouštěli proslulý národní park Svaneti, bylo v témže parku v řádu kilometrů od nás několik dalších českých skupin, jejich členy jsme osobně znali, a to včetně našich příbuzných, kteří se sem vypravili nezávisle na nás. Stejně jako v případě Everest BC treku, Islandu a dalších ještě v nedávné minulosti poměrně exotických lokalit, je i Gruzie místem, které prudký nárůst turismu do několika let zcela změní, což bylo ostatně i naší motivací k tomu, abychom našli volné místo v nabitých kalendářích ještě letos.
Nyní ale již k vlastnímu reportu. Cokoli, s čím se v Gruzii setkáte, je ovlivněno její geografickou polohou na samé hranici mezi Evropou a Asií (Gruzínci se sami nicméně považují za Evropany). Pozice jakési „poslední bašty“ evropské civilizace při cestě na východ má své výhody (např. použití latinky na dopravních značkách a ukazatelích nebo možnost „nouzového“ použití angličtiny) i nevýhody (kvalita pitné vody, stav komunikací a další), přičemž tím prvním, čeho si průměrný cestovatel bezpochyby všimne, je místní styl řízení. Celých cca 1 800 km, které se nám podařilo najet v pronajatém autě, jsme si lámali hlavu s tím, zda v rámci provozu fungují alespoň nějaká fundamentální a všemi respektovaná pravidla, načež jsme museli zklamaně konstatovat, že jediným obecně uznávaným je právo silnějšího. Předjíždí se všude a vždy, je-li to alespoň trochu možné, přičemž výjimkou není ani předjíždění již předjíždějícího auta v nepřehledné zatáčce navzdory zákazu předjíždění, to vše za situace, kdy se na silnici bezstarostně potulují krávy a koně. Rozhodnete-li se přesto pohybovat se pronajatým autem, je dobré vzít předem do úvahy místa, kam se s ním chcete podívat, protože některé z nejznámějších destinací jsou vlastním autem buď zcela nedostupné (Tusheti), nebo jen s obtížemi (Svaneti).
Pokud jde o námi zvolené destinace, během celkem deseti dní jsme vyjma hlavního města Tbilisi, které je svojí dynamikou a nabídkou služeb v podstatě nerozeznatelné od evropských metropolí, navštívili regiony Tusheti, Kazbegi a Svaneti, z nichž by všechny tři samy o sobě vydaly na týdenní dovolenou. S ohledem na to, že jsme se v partě neshodli na pořadí, v jakém se nám tato místa líbila, vyhneme se přímému doporučení. Čistě z turistického hlediska byl však nejhodnotnější celodenní trek k úpatí ledovce na Mt. Kazbek kolem světoznámého kostela Gergeti, který dal zejména po cestě zpět slabším členům výpravy pořádně zabrat. Ironickým evergreenem bylo mimo jiné předávání části našich zásob vody českému páru, který vyrazil na stejnou trasu s jednou společnou lahví. Co je pro účely tohoto článku podstatné, na rozdíl od parků evropských či amerických je (přinejmenším de facto) možné spát prakticky kdekoliv tzv. nadivoko, tj. mimo vyznačené tábořiště. To je klíčové především pro vícedenní treky. Současně je třeba zdůraznit, že národní park Tusheti, nacházející se na samé hranici s Republikou Dagestán, je od zbytku země odtržený pásem hor. Cesta není pro běžný provoz a běžné automobily prostupná a jízda v pronajatém džípu trvá v jednom směru cca pět hodin (Telavi - Omalo), s čímž je třeba kalkulovat v rámci plánování. Její absolvování v rekordním čase s jedním z místních řidičů, jehož motto „no police, no problem“ mluví samo za sebe, se pro nás stalo zřejmě nejintenzivnějším zážitkem z celé dovolené.
A nakonec pár dalších postřehů.
· S Gruzií funguje bezvízový styk a je možné létat jak do hlavního města Tbilisi, tak do provinčního Kutaisi, což je výhodnější pro ty, kteří se plánují podívat pouze do regionu Svaneti. V případě Tbilisi lze zpáteční letenku standardně pořídit od 4 000 Kč do 6 000 Kč.
· Jakkoli většina Gruzínců Rusy z pochopitelných důvodů nesnáší, ruština je z historických důvodů podstatně rozšířenější než angličtina.
· Území Jižní Osetie a Abcházie nejsou z Gruzie legálně přístupná. Vstupem na tato území se podle gruzínského práva dopustíte trestného činu.
· Oblíbeným názvem kempu je „Camp WiFi“, což však zpravidla neznamená, že je v daném kempu WiFi připojení (dle našich zkušeností je tomu spíše naopak).
· V městečku s poetickým názvem Stepantsminda, které slouží jako výchozí bod k výpravám na Mt. Kazbek, jsme objevili skvělý kemp, který nabízí v jinak poměrně turisticky exponované lokalitě naprosto odlišnou atmosféru i cenovou politiku - Camp at Kuro (Kazbegi, Stepantsminda, Kazbegi 0159). Doufejme jen, že vydrží, neboť jeho majitel se dle svých slov hodlá odstěhovat do Brna (sic!).
· Pokud budete vybírat některé z místních pokrmů, vyzkoušejte Shkmeruli, nebudete litovat.
Honza Vychyta, Jan Resler, Ondřej Kráčmar a Adam Peichl
