Nejdříve se člověk upne k nějakému snu. Nato zbulíkuje kamarády a pak už to jde hladce. Jede nás nakonec pět. Po nerozhodné debatě odkládáme odjezd o jeden den kvůli počasí. To ještě netušíme, jak skvělé rozhodnutí to je. V pátek po práci nás nakládá Zip do auta a bagáž do rakve (neštěstí ne naopak) a nadvakrát odjíždíme z Lanškrouna. Již za tmy a za mokra stavíme stany v kempu ve Staré Lesné. Budičem výpravy je jmenován Fous a baví ho to, po ránu je nesmlouvavý, je to sadista. V sobotu si nařídil budíka na sedm. Električkou do Polianky a tryskem na Sliezsky dom, kde jsme konečně zvolnili tempo, žačali jsme totiž potkávat účastníky stodesetikilometrového běhu přes Tatry a jen nevěřícně kroutíme hlavou, co si to ještě člověk může na sebe vymyslet za trýzně. K Batizovskému plesu již jdeme notně promočeni potem a pří výstupu Batiovskou dolinou ke Kostolíku (2251 m.n.m.) drobně klejeme. Hledáme nástup do třídélky ze západní a severozápadní strany. Dělíme se do dvou družstev, dvojka Fous a Zip a trojka Hanka, Petr a já. Přestože má jít o třetí stupeň obtížnosti, v první délce řešíme spíše pětkovou plotničku s mokrou spárou (správně se má oblézt zprava, ale to vidím až doma v klidu u internetu). V jejím začátku vyzískáváme dvě karabiny, vklíněnec a smyci po nešťastnících, kteří tudy nedávno pravděpodobně prchali, budou se hodit. Mokrý kout nás vyhnal zase do snažších partií a vrcholu jsme dosáhli úspěšně všichni, abychom po pokochání výhledy do ploten Batizovského štítu slanili na východní stranu. Ostatně dvě lezecké dvojky prostupující Batizákem přitahují naše zraky během celého výstupu a šimrají naše představy, že bychom tam někdy mohli být i my. Cenné na našem výstupu je to, že jsme lezli pouze po vlastním jištění včetně štandů, vyjma jedné majlonky na slanění z vrcholu tam k nalezení nic není. Koupel během návratu v Batizovském plese smývá litry uschlého potu a také rozdíly mezi námi chlapci a jedním děvčetem, voda je chladná. V nádražním bufetu ve Vyšných Hágách hospodský nestíhá točit a pivka jen syčí, jak se rychle vsakují do našich vyschlých útrob. K cestě od zastávky do kempu již potřebujeme čelovky. Se samovýrobou večeře moc neotálíme, Fous totiž dostává svolení vzbudit nás ve čtyři ráno. Se sadistickým tónem v hlase tak ráno ještě za tmy činí.
Že by se nám nějak echt chtělo, to ne, ale hlavy máme naprogramované na dnešní cíl, jižní stěnu Kežmarského štítu (2556 m.n.m.). Již večer při poslední poradě jsme zvolili Puškášovu cestu. Druhý kandidát Birkenmajer se nám jeví orientačně náročnější. S přiblížením do Lomnice nám pomáhá auto a ještě na parkovišti potkáváme slovenskou dvojku, která chce prostoupit právě Birkenmajera. Prima, ukážou nám cestu k nástupu. Naši stěnu vidíme již od kempu, je nesmírně vysoká, mezi nástupem a vrcholem nás čeká necelých pětset výškových metrů lezení. Nezačínáme tak zhurta jako včera a po sjezdovkách stoupáme klidným tempem. Začíná vycházet slunce, nebe je úplně čisté. Máme možnost se pár hodin nořit do svých myšlenek. S přibývajícím světlem a i teplem pot stéká po čele, zaštípe v očích a odkapává z nosu. Tyto chvíle pročišťují nejen kůži, ale i naši mysl. Na Skalnatém plese dáváme malou pauzu a pokračujeme přes kleč a následně kamenná pole. Okolo deváté stojíme u loňského sněhu pod nástupem. Stěna už tak veliká a nedostupná není, vrchol nevidíme, můžeme si na ni sáhnout. Slováci vzdávají Birkenmajera, je plný, a jdou na Puškáše. Pouštíme je před sebe, znají to tu, budou rychlejší a usnadní nám orientaci. Šprajcnou se hned v první délce, kde se jim zaseklo jedno lano z dvojčete. Protože jsem nastoupil ihned po nich, trčím u prvního nýtu, než najdou řešení. Z jednoho lana se odvazují a naštěstí se jim jej daří vyprostit. Lezecká družstva jsme ponechali ze včerejška, rozdíl je pouze v tom, že my ve trojce jdeme první. Hanka a Petr dolézají každý na jednom prameni, já jediný nemám batoh. Po plotnách první délky, kde musíme vyřešit jedno mokré místo, nás linie zavede do kouta. Asi nejhezčí druhá délka končí na úžasném balkóně. Tři krát půl metru rovné police, na které pohodlně stojím, Petr po dolezení sedí a Hanka dokonce leží. Ještě než se odporoučím, dotahuje Fous svoji délku a září štěstím. Je odtud možné vylézt dvěma způsoby. Volím ten exponovanější vlevo přes mírně převislý balvan do třímetrové plotničky. V ní je uprostřed rezavá skoba, jsem za ni rád, psychika dělá hodně. Hanka s batohem mě jistě prokleje. Poté se terén láme do jednoduchého sklonu, kde zbývajících třicet metrů není nutné až ke štandu jistit. Všechny štandy tu jsou vybaveny velkým borhákem a v každé délce jsou dva, tři nýty. V některých délkách vytočíme téměř celou šedesátku, jen výjimečně zakládáme něco navíc. "Zabiju tě", sípavě vyhrožuje Hanka, jen co dolezla na doslech. Máme z toho s Petrem legraci, jako bych ji neznal, tohle jsem přesně čekal, ale tahá nejtěžší bágl, tak ji chválím a odhadujíc nástrahy další délky si beru batoh. Na dalším štandu jsem rudý a chrčím podobně jako před chvílí ona. Takhle to nepůjde a jen co doleze, dělíme se, má v mém batohu svůj lehký satůrek, takže od teďka máme na zádech každý něco. Fous se Zipem za námi pohodově stíhají. Nyní je ale zastavuji, na našem štandu je pekelně málo místa. Začínáme se mírně stáčet doprava, kde tušíme začátek rampy. Před chvílí jsem ještě zahlédl Slováky, ale je to dnes naposledy. Dotahuji šestou délku, zase se potýkám s vodou. Vždy si úzkostlivě otírám ruce a lezečky o kalhoty, abych předešel uklouznutí v příštím kroku. Jsme na začátku rampy a úplně bezradní. Tady má rampa dobře třicet metrů šířky a já netuším, kudy dál. Traverzuji dvacet metrů doprava, ale nezdá se mi to a otáčím nahoru. Opisuji tak velký oblouk ve stěně, když nacházím nýt. Spása, mám pod sebou sice lehký terén, ale jen jedno jištění. O pár metrů výš by mohlo být prima posezeníčko, škrábu se tam poté, co Hanka hlásí posledních osm metrů lana. Není tam jediná škvírka na založení, vracím se k nýtu. Mezitím si jej procvakla Polka křižující naši linii a odlézá doleva pod nástup Obrovského kúta. Moji cestu nezná a nedokáže mi poradit. Začal jsem k sobě dobírat Petra s Hankou, když se shora ozval řev a zvuk padajícího šutru. Z komína, ke kterému míříme, vyletěl patnáctikilový valounek, římsa jej vykopla do parádního oblouku a letí k nám. Řvu na všechny dole stejně jako Polka vedle mě, a dívám se do poslední chvíle na něj, jak se blíží. Silně rotuje a tím ve vzduchu kvičí jako válečná puma. Nestíhám se bát, ale už vidím, že mě kamen mine. Na poslední chvíli skloním hlavu a přitisknu se ke skále. Právě včas, zasahuje mě kamenný doprovod, jeden do přilby, druhý do ruky. Pekelně to bolí, opravdu si nepřeji, aby mě kdy zasáhl nějaký větší. Pár desítek metrů pode mnou letící bomba napálila do stěny. Rána, prach a tříšť na všechny strany a šutrák valí dál dalším obloukem. "Necvrkla sis"? Pokřikuje Zip na Hanku, která je s Petrem dvacet metrů pode mnou. Směr mám, takže rychle pryč. Vcucli jsme se do širokého komína v levé části rampy. V něm jsou zpravidla dva žlábky, které co chvíli střídám. Buď podle mokra nebo dostupnosti zajištění. I tady na rampě je sem tam nýt a štand s borhákem. Dolézám již nevímkolikátou délku a vidím do vrcholových partií, kde má být dvojkový terén. Myslím, že se za chvíli přezujeme do pohorek a odlehčíme našim prstům na nohách, které už mají od rána dost. Spadlo pár kapek. Nacházím pohodlný plácek o pár metrů výš a přes rameno k sobě dobírám zbytek družstva. Zip zatím dojišťuje na posledním štandu Fouse. To snad ne, spustil se déšť. Petr již je u mě, Hanka ještě ne. Bude to jen malá přeháňka, to vydržím. Za chvíli jsem durch a kosa jak na Sibiři. Vidím z dálky Zipa, jak statečně dobírá lano, voda z přilby mu crčí za krk. Mezi mnou a jím vzniká na skále potok. Hanka navrhuje slanění. Nechci vůbec pomyslet, máme za sebou jedenáct délek a před sebou již jen kousek. Kdybychom byli v těžkém terénu, nebylo by však zbytí. Netušíme, že ten zývající kousek má ještě dalších šest délek a zabere nám spoustu času. Dílem, že jsme se odchýlili od správného směru a bylo nutné natraverzovat zpět, dílem, že jsme je kompletně odjišťovali na mokré skále. Žlutý a zelený lišejník v mokru drží, ale ten hnědý klouže jako sviňa. Čím jsme výš, tím se vše víc hýbe. Nejvíc povypráví Petr, který se rozhodl na jednom větším balvanu surfovat z kopce dolu. Raději to ale zastavil, aby nepřeválcoval pod ním překvapenou Hanku. Konečně rozlámané balvany vrcholu, zuté lezečky a něco k zakousnutí. Je půl šesté večer, přes mraky se opět dere sluníčko, máme chvíli čas se pokochat zaslouženými výhledy. Podaná ruka udělá radost, je v ní ještě dost sil. Sestup vede strmou pěšinou za východním hřebenem. Potkáváme trojici, co chce na vrcholu přespat. Jsou překvapeni, že nám pršelo, po cestě nic takového nezažili. Sklouzáváme suťovitou pěšinou až k Huncovskému sedlu, ze kterého uhýbáme do žlabu vedoucího až na dno doliny nad Skalnatým plesem. Stehna pálí, musí vydržet až dolu. Celý sestup zabírá jen hodinu a půl. Na trávě se konečně obejmeme, teprve teď je vše úspěšně za námi. Právě včas, začíná se stmívat, dolů po sjezdovkách k autu to ještě dvě hoďky dá. Nasazujeme tempo přesně takové, abychom stihli v kempu fungující pípu před zavíračkou. Fous k pivům a kofolám doobjednává kalíšky tatranského čaje. Sprcha, která je tak horká, že ji bez remcání zvládá jen Hanka, nám odebírá těžce vytvořené tělesné vůně. Ve stanu se najednou nechce úplně spát, to ale jen na chvíli. V noci prý někdo hrozně chrápal.
Když ráno balíme, ženou se mraky. Pršet začíná, když vyjíždíme z Lesné, takové časování nemá chybu. Fous má sice již připravený seznam restaurací a motorestů, které hodlá plenit, ale redukujeme mu jej na minimum. Mrčí a remcá, sled povolených zastávek jej však postupně uspokojuje. Termální louže Kalameny, motorest Rieka s haluškami nebo jitrnicí, Šůtovský vodopád, kde špulíme zadky z osvěžující padající záclony vody na přihlížející maminky (myslím, že teprve tento okamžik Fouse plně uspokojil) a domů.
