Ve čtyřech dnech jsme si chtěli užít končící zimy ve Vysokých Tatrách a tak se i stalo. Ve čtvrtek ještě za tmy jsme mžourajíc ládovali bagáž a nás u Alberta do dvou aut. Hanka a Semča, jediné dívky, a k tomu Fous, Pavel, Luboš, Petr, tři kluci ze Třebové, Oskar a já. Ve Starém Smokovci jsme zaparkovali u starého autoservisu a za mírného poletování vloček jsme vykročili nahoru k bílým vrškům. Ještě před Zámkovského chatou na poledovaném mostku se Hanka poroučela k zemi i s ruksakem a zapřaženou Semirou tak nešťastně, že si podvrtla kotník. Prý za to můžu já, že jsem nechtěl jít nosičskou zkratkou. Nemůžu, všichni chlapi včetně Oskara to přešli bez újmy, musí to být něčím jiným. Výlez na Velký Hang nám dal podýchat a popotit až se z nás hulilo. Hulilo se z nás i po ubytování, v naší ubykaci na vejminku byla totiž klendra jako venku. Chatár poručil zakůriť. Skeptici nevěřili, že to pomůže, ale do hodiny jsme se pekli v ukrutném vedru. Hnízdečko jsme si zabydleli, zasmradili, zútulnili (Hanka položila na zem koberec pro psy).
V pátek nebylo úplně vlídno, trochu chumelilo, nebylo moc vidět a krapet foukalo. Na chatě však nevydržel nikdo krom Hanky, která se těšila, jak si zaopravuje písemky ze školy a bude si u toho foukat bolavý kotník. Rozdělili jsme se na partu skialpinistů, kteří na svých prkýnkách zahájili neúnavné střídání šlapat do krpálu nahoru a jet krpálem dolu, případně v opačném pořadí, a na partu chodců s ambicí vylézt na třetí vrchol Tater Velký Ledový přes Ledového koně. Ambice brala postupně za své, jak se nám vrchol ani jedenkrát neukázal z mraku a jak jsme se hoďku a půl brodili po kolena sněhem, byť vybaveni sněžnicemi. Otočili jsme to u nástupu na šikmou rampu vedoucí až na hřeben a bílou tmou jsme traverzovali dolinu po obvodu až pod Baraní rohy, kde jsme chtěli vystoupit alespoň do sedla. Sněhu tu bylo nafoukáno víc, takže jsme se sakrujíc bořili po stehna či po Pavlova kokotíka. Nekonečné cik cak drápání jsme psychicky zvládli a v závětří záchodového kamene nad sedlem, kde se Fous vyžíval ve zkoumání hnědých prý lišejníků oddílovým cepínem, jsme nabrali novou kuráž přezout na mačky a dodrápat to na vrchol. Bylo to správné rozhodnutí, na půlhodinku se totiž vyčasilo a hory se nám ukázaly krasnější, jak je známe z obrázků. Neplatilo to sice pro Velký Ledový, který s námi prostě nechtěl nic mít, ale zbytek doliny byl jako na dlani. Během návratu jsme trochu pocvičili s lavinovými vyhledávači a bylo to tak akorát, abychom si vyměnili trička za ta včerejší a šli na večeři. Kotník Hanku během dne bolet nepřestal, začal ji však bolet zadek od ustavičného sezení.
Se sobotním ránem se opakoval včerejší rituál, že ten, kdo chce z naší útulny ven, musí nejprve přemoci dvoje dveře zaváté třičtvrtě metrem sněhu. Úkolu jsem se ujal dnes já né z útlocitu, ale z potřeby jít na záchod. Raději bych na něj utíkal, ale dveře a závěj byly proti. Šlo o bobříka síly a pevné vůle neztratit důstojnost.
Podmínky nočního sněžení a sílícího větru neumožňovali nabírat výškové metry a tak jsme se po dvou hoďkách posilovacího válení rozhodli, že je budeme ztrácet a vyrazlili jsme dolu na Zámkovského a po magistrále na Skalnaté pleso. Magistrála je zavádějící označení, traverzovat lavinový svah neprošlapaným sněhem ve větru nebylo úplně odpočinkovou procházkou. Odměnou však bylo slunečné nebe a pivko na Skalnaté chatě. Návrat se nenabízel jiný, než stejnou cestou, Hang jsme vyhopkali těsně před soumrakem na jeden zátah, jako kdybychom jej běhali denně. Bylo to nejspíš večeří, co nás vábila a společným večerem plným legrace u karet a zpěvem s vedlejším stolem.
Neděle. Pohádkové azuro. A my zrovna dnes musíme odjet. Kotníkáři se po ranní koupeli (v slunečních paprscích), dobití baterek (hemenexem na chatě) a sbalení vydali pomalu dolu, nekotníkáři podnikli vycházku pod Pfinovu kopu a lyžaři vyklouzali na kůžích z tuleně na Baraní rohy a sjeli si ze sedla zpět. Cestou nás provázely lavina za lavinou, jak se žlaby v dolině čistili od sluncem těžknoucíh sněhu. Asi nejvtipnější byla ta, co přeletěla přes ledy, co jsme ráno chtěli lézt. Všichni jsme se pak setkali po poledni u aut a vyrazili domů. Ještě po najetí na dálnici jsme s hlavou vpravo hleď hladili očima zářivě bílé sluncem zalité hory vystupující z hnědozelené krajiny prosté jediné vločky. Do týdne tu je jaro, tak zase za rok.
