Kovid ovlivňuje a mění kde co již téměř rok a tím byl lezecký rok 2020 prvním v historii našeho oddílu, co jsme jej neuzavřeli společným setkáním. Co jsme se rozhodli neměnit, je tradiční výstup na Kralický Sněžnk a když už odpadlo večerní pobesedování, rozhodli jsme se strávit noc blíž ke hvězdám na jeho vrcholku. Šestice příznivců takovýchto zimních dobrodružství plus jedna otužilá fena. Premiérou byla trasa ze spodního konce Dolní Moravy přes Maliník, Chlum, Podbělku, Sušinu, Černou kupu a Stříbrnickou.
Z Lanškrouna vyjíždíme auty po jedné odpolední, to abychom stany stavěli někdy s večerníčkem. Pro některé jsou to první běžky této zimy, jiní svou sněhovou nadrženost již stihli ukojit. Vůdcem na rozcestích je Charlie, který jediný tuší, kudy půjdeme. Při stoupání se mraky prodralo zapadající slunko a vybarvilo nám krajinu, že to chvílemi bere dech. Zipovi to vzalo i slova ze rtů a přivedlo k meditaci buď daleko za námi nebo daleko před námi, když nám prošlapával stopu. Tma nás zalehává již nějde ve třetině cesty, takže zbývající úsek vidíme jen v kuželech čelovek. Zvláště sjezdy směrem ke Stříbrnickému sedlu se tak stávají napínavé, jelikož dosvit některých našich lamp není větší než od hvězd na obloze. Ty se vylouply nad našimi hlavami v množství, o kterém se nám při pohledu z města jen může zdát. Je to magická podívaná, která však také značí, že noc bude chladná. Však nám také při zastávkách, abychom se sešli dohromady, začíná pěkně zalézat.
Ze sedla k vrcholu, přesněji řečeno ke slonovi je to již jen kousek do kopce, kde se příjemně rozehřejeme pře stavěním ložnic. Trochu pofukuje, takže Fous s Charliem si stan přivazují přímo ke slonovi, Pavel se Zipem si vyhrabávají lopatou závětří a stejné řešení volíme i já s Hankou poté, co nám stan z volného prostranství mírně poodlétával. Jakmile nám stojí apartmany, jdeme hodovat. Je čas těsně posvátkový, takže jednak jsme navyklí na vyšší potravinový příjem a jednak domácí spižírny disponují zásobami lepšími než obvykle. Uzené, klobásy, sýry a utopenci, medovina, rum kolují až do vyprázdnění misek, jen to vánoční cukroví chybí. Jen co nás objalo teplo ve spacácích, propadáme se do hlubin ve výšinách, bedlivě střeženi Cajkou schoulenou v mých nohách.
Vstávání není sice do slunka, ale s chladem to není tak hrozné, protože se v noci zatáhlo a mírně padá. Jíme k snídani to, co jsme měli mít již k večeři a čistíme si poctivě zuby. Tedy čistím si je já, nikoho dalšího jsem neviděl. Uvádím to kvůli narážkám, které na mě jindy padají, když mi to náhodou nevyjde.
Na vrcholu není proč se zastavovat. Jednak není žádný výhled a jednak nás srdce bolí při pohledu na vykopanou jámu pro polskou novostavbu. Dolů povětšinou sjíždíme, jen prudší část v lese sundáváme. Jak se cesta pokládá, je to jedno velké svezení přes Puchačku až na parkoviště Pod Klepáčem. Dnešní etapa Zipa byví o poznání více, takže mu nevidíme ani záda. Když jsme na parkovišti, již se tam srocují davy těch, co nemohou do nákupních center a na sjezdovky a je ten správný čas opustit hory. Je třeba jen sjet přes sjezdovky pod Větrným vrchem k autům.
Vzhledem ke koronovým opatřením jsme byli uchráněni před nástrahami všech těch hospod po cestě a na výkonech to bylo znát. Takováto oslava lezecké sezóny by se nám pravidelněji zamlouvala a zdá se, že i Zip si to dnes užil, přestože výlet zhodnotil slovy, že nic strašnějšího na běžkách ještě nezažil.
