Je už srpen, ale skálu jsme si letos zatím moc neosahali. Tedy neplatí pro každého, ale pro mně s Aničkou jo. Abychom si připomněli, jak se váže uzel, zajeli jsme před týdnem na Mladkov a to bylo tak všechno. Na Rabštejnskou louku jsme se vyhrabali a vyplazenými jazyky již v pátek večer jako první. Po pár hodinách dorazila liberecká sekce (čtyři a pes), to bylo již za tmy. Ohýnků hořelo na louce hned několik a nebyl problém si opíct buřta.
Anička vymyslela plán přivítat východ slunce z vyhlídky na skalách. S otcovskou něžností jsem tedy vstal za tmoucí tmy a hrnuli jsme to nahoru. Ještěže slunko opravdu vylezlo bez mraků, alsepoň ta obří boule, když jsem ve tmě narazil hlavou na jakýsi dřevěný sloup, stála za to. Stihli jsme zalízt i zpět do spacáků dávno před tím, než psi a lidi z Liberce vystrčili nosy ze svých stanů. Počasí nám přálo a na skále jsme rozjeli celodenní idylku nahoru dolu, nahoru dolu. Připojili se Danča s Lubošem, kteří byli tak rychlí, že nejsou na žádné fotografii. Taky Pavel s Dančou, které se zachytit podařilo. Večer dorazil Fous, což mi zprvu udělalo radost, když však po půlnoci prohlásil, že jdeme z vyhlídky pozorovat úplněk měsíce, zpytoval jsem svědomí, proč už dávno nespím nebo proč Fous nepřijel až ráno. No co, zakryl jsem si rukou bouli a vyrazil za ním a Hankou, neměl jsem čelovku. Jsem tu asi jediný, kdo se hrabe tmou na vrch skal kdykoli leze po obloze nějaký světlo, zaplaťpánbuh zůstalo jen při jedné bouli.
Neděle pokračovala v duchu nahoru dolu, nahoru dolu, navíc přibyli Charlie s Petrou.
Cíl se podařilo splnit. Lezecký absťák jsme za víkend malinko zahnali, hlad jsme zase zahnali borůvkovým blbounem obřích rozměrů v hospůdce na louce.
