Novohradské hory pro nás nejsou svojí polohou běžnou destinací, a tak je jejich zimní přejezd naše poprvé. Logisticky se jeví nejvýhodnější nechat auto v Českých Budějovicích a cestu k východisku stejně jako z cíle řešit vlakem. Vzhledem ke koronové situaci jsme v jihočesku nemohli sehnat nocleh z pátku a je nutné vyjíždět až v sobotu ráno. Tedy v čase předranním tak hrůzném, že se mi ani budík nepodařilo nastavit správně. Takže ve chvíli, kdy si v poklidu vstávám ve 3:30 s tím, že mám ještě hodinu čas, stojí Čvachta již na seřadišti. Dali jsme si sice na cestu hodinu rezervu, ale prošustroval jsem ji z větší části již na startu. Je třeba tedy používat jen pravou část tachometru, aby nám Jirka, který přejíždí z Hradce na naši trasu do Hlinska, neumrzl. Celý víkend totiž panují rekordní mínusy této zimy a lanškrounských mínus čtrnáct se do Hlinska vylepší jen o jeden stupínek. Na jihu nás mají čekat dvacítkové extrémy. Ztrátu se daří ukrajovat, cena však bude nejspíš vysoká, noční záblesk radaru přišel v Krouně a mně nejspíš příjde dopis.
Jirku jsme zastihli ještě teplého a Budějic jsme dosáhli s luxusní rezervou, abychom zaparkovali a koupili jízdenky. Paní za okýnkem se nás sice pokouší nahlodat posměškem: "Kam s těmi lyžemi?" A když sebevědomě popíšeme, že z Dolního Dvořiště do Nových Hradů, odvětí: "To nejde", ale lístky vydá. Musíme totiž na expres, kde v prvním vagóně sedí Hanka se Semčou, směřující k jihu z Prahy. Ani ne za hodinu vysedáme v Rybníce, poslední české zastávce před rakouskou hranicí. Asi padesát metrů od nádraží určuji směr našeho postupu, a protože je úplně mimo, ujímá se navigace po zbytek víkendu Jirka a jeho telefon chytrý jak mraky. Po dvou kilometrech opouštíme příhraniční kasína, zubárny a láskyplné kluby a vítají nás čerstvým prašanem pokryté louky. Na obzoru sledujeme kopečky a odhadujeme, které budeme přecházet. Postupujeme převážně po cyklostezkách a od Rakouska, které je blíže než na dohled nás dělí jen hraniční Malše. V jednom okamžiku se k řece přiblížíme natolik, že některým v pobřežních mokřinách natekla do bot, to když se nám trochu ztratila cesta a dále nás vedla jen intuice a Jirka. Postupně si předáváme zapřaženou Semču, abychom Hance zmírnili pocit provinění, že se nechá celou cestu táhnout. Po čase ji však vždy rádi odevzdáváme zpět po jejích pokusech strhnout nás na lyžích, co se lehko zasekávají o kameny pod sněhem, k zemi. Některé ty pokusy jsou i úspěšné.
Jak míjíme vrchy Nad Malší a Jelení horu přibývají rýhy na skluznicích od kamení, které je sice přikryté božím prašanem, ale ten namá žádný sněhový podklad, přibývá také únava a ubývá světla. Míjíme tak odbočku k nejvyššímu bodu trasy Kamenci a mírně si krátíme cestu přes bývalou osadu Pavlínku do Pohoří na Šumavě (ano na Šumavě, přestože nejsme na Šumavě). Tady si prohlížíme zřícený kostel, ale ještě před tím se na úchvatných loukách okolo prameniště Pohorského potoka zřítila Hanka a přerazila si jednu hůlku. Musel to být velký náraz, protože někde tady nám začala tvrdit, že do Nových Hradů nevedou koleje, tudíž tam odsud zítra nemůžeme odjet vlakem. Dali jsme jí náhradní hůlku, co jsem měl na batohu, ale názor nezměnila.
Hledáme místo na přespání, a to se objevuje záhy na místě bývalé Janovy Huti. Zatímco muži jsou ochotni ulehnout tam, kde se lyže zastavili, Hanka krouží po okolí a své přání, že budeme spát jinde a rozhodně ne tady, vysloví, až když si Jirka s Čvachtou pěkně upraví plac pro stan. Mně je jasné, že odpor by byl sice racionální ale marný, a trpělivě čekám, než to dojde mírně rozrušeným klukům. Zatímco stavím stan, vařím večeři a vůbec se zabývám malichernými okrajovými činnostmi podobně jako Čvachta, Hanka s Jirkou rozdělávají podstatný oheň. Prý na zahřátí, pro jistotu však vypouštíme do oběhu i placačku se slivovicí, aby ten pocit zahřátí byl s rostoucí kosou opravdový. V noci jsou psi buď unavení nebo ztuhlí, každopádně hodní, je totiž dost mínusů, však si taky z domů vezeme to nejteplejší, co bylo ve skříni k mání.
Ráno je azuro a pěkný samec. Budíme se na budíka, cílíme totiž na odjezd vlaku z Nových Hradů, a tak to musí odsýpat. Podjíždíme Janský vrch, napojujeme se na Lužnici, která tu nedaleko v Rakousku pramení a přivádí nás na kouzelné místo bývalé Stříbrné Huti. Odtud začíná pravý koncert Jirky a jeho mobilu, při určování správného směru na každém rozcestí lesních cest. Postupujeme stále nahoru dolu podél hranice, míjíme Žofínský prales a pokračujeme k Vysoké, kterou chceme mírně obejít. Obcházení nás tak zaujme, že ji obejdeme až do Hojné Vody a tím neplánovaně opustíme plánovaný směr. Navíc na vyvěšené mapě zjišťujeme, že koleje do Nových Hradů opravdu nevedou. Tyto skutečnosti znamenají toto: dál půjdeme jinudy; k vlaku to nemáme posledních kilometrů deset ale patnáct; nejspíš to nestihneme.
Na druhou stranu jsme však získali parádní sjezdy po pláních od Dobré Vody, které nadchly Čvachtu natolik, že byl ochoten zapomenout na utrpení s bolavými klouby. A navíc s přeběhnuvšími divočáky, kteří louku rozryli tak, že jsem v ní ryl taky a taktéž rypákem.
V Horní Stropnici jsme od místních zjistili, že všechno může být jinak a nic není ztraceno. Čvachta dojel zbytek autobusem, my přes Terčino údolí na lyžích a stihli jsme další bus, který nás odvezl k vlaku. Ony totiž ty koleje do Nových Hradů vedou, jen ta zastávka je od městečka krapet z ruky a tak tu jezdí místní pendl. Zatímco psi vytuhli ve vlaku okamžitě, my se ještě kocháme kopečky na obzoru zalité odpoledním sluncem, které nám uplynulé dva dny dělali tichou společnost.
