Lýtka ještě trochu bolí od stoupání a stehna od klesání. Když večer usínám, před očima mám pohled do doliny z vrcholu, když se probouzím, přerušuje se sen o stoupání sněhovým úbočím. Tělo i mysl jsou ještě tam.
Den I.
Cesta autem zabere pět hodin, výšlap ze Smokovce na Terynu další tři. Původně plánujeme jet v pěti, pak ve třech a nakonec ve čtyřech. Hanka, Zip, já a na poslední chvíli Zbyšek, který přistupuje v Olomouci. Má však z větší části vlastní program a vystupuje v Bílé Vodě pod Brnčálou. Za zmínku stojí bábovka v autě, co se za ní jen zapráší a to, že tentokrát dorážíme na chatu za světla. To umožňuje Hance ještě odzkoušet její skialpy, zatímco my hlídáme místa u stolu. Vyfasovali jsme palandy hned v pokoji u výčepu, což považujeme za dobré znamení. V Zipovi se nám daří probudit vášeň pro hru kanasty.
Den II.
Psa by nevyhnal, nás ano. Minus patnáct, fičí, je víc zataženo než roztaženo. Když vyrážíme, vrací se ti, co vylezli již před deseti minutami, jakože teď rozhodně ven ne. Ve starém Puškášově průvodci jsme si vybrali Slámovu cestu stěnou Malého Ladového štítu. Jdeme po rovině, pak mírně do kopce, ještě víc do kopce, to si vytahujeme cepín na opírání, pak druhý, to když už zimu okolo necítíme, mezitím je připneme na řemínky, ale už se jimi neopíráme, nýbrž se jich držíme se zobany zahryznutými do zmrzlého sněhu a s patami ve vzduchu přilézáme k ledovému prahu přehrazujícímu sněhový žlab. Jen obtížně hledáme správná místa pro šrouby, abychom vytvořili první štand, led není dostatečně silný. Skálou míchanou s ledem práh přelézáme a lano jde zase na batoh. Žlab pokračuje příkře vzhůru, viditelnost je na sto metrů. Tam někde je jeho konec a my musíme vytraverzovat pod skalami nějakých třicet metrů doprava do ještě strmějšího sněhu, který nás povede až na hřeben. Sice stále fičí, ale obloha sem tam zmodrá a olíznou nás dnes první sluneční paprsky. Dolez na hřeben do slunce je tak překrásný, přeci mělo smyls se z té boudy vykopat. Trochu nás překvapuje, že hřebenem k vrcholu musíme přelézt dalších nejméně sto metrů. I tak jsme na vrcholu Malého Ladového (2 602 m.n.m.) po třech hodinách postupu od chaty, spoustu času jsme ušetřili tím, že se dalo lézt bez jištění.
Stálepřítomné cáry mraků se rozestoupily a ukázaly nám souseda Ladový štít. Už jsme tu takhle ve stejné sestavě jednou stáli, tehdy jsme se otočili. Dnes to zkusíme. Sestup do sedýlka je snadný, stejně jako první metry připomínající střechu kostela. Pak již rozmotáváme lano a střídavě mrzneme na štandu a rozehříváme se lezením. Ve třech nejdeme nejrychleji, ale poslední obtíž je za námi a před námi jen oblý sněhový hřeben k vrcholu. Přes něj vyletují cáry sněhu a my tušíme, že jsme stále jen v závětří hory. Na vrcholu (2 627 m.n.m.) se moc nezdržujeme. Společné foto a dolů. Jenže kam? Sem tam se mrak trochu rozestoupí, abychom vytušili směr. Teprve nyní se do nás vítr opírá opravdu s chutí a dnešní vládce hor s námi lomcuje i v místech, kde bychom potřebovali spíše trochu klidu na balancování. Huby se nám pokrývají námrazou. Sestupujeme co chvíli couváním a hledání těch správných míst nám zhoršuje špatný výhled. Bloudění však nehrozí, stále se držíme klesajícího hřebene, který nás dovádí k Ladovému koni. Toho bereme obkročmo, jak pánové, tak dáma. Zamrzají mi dnes již druhé brýle a musí dolů i proto, že v mracích začíná potemňovat. Sestup rampou vyžaduje ještě soustředění, zvláště když se umrzlý sníh mění v prašánek. Zip má však snad šestý smysl nebo si spíše pamatuje trasu, když tu byl v létě.
Jestliže jsme Malý Ladový vyběhli jak veverky, našetřený čas se nám náramně hodil při přechodu Ladového, který nám zabral hodin šest. Zpět u chaty jsme tak po devíti hodinách pohybu na opravdu čerstvém vzduchu a příjem potravy a tekutin nás baví. S tmou se objevuje Zbyšek a z výstupu větrným Hangem je trochu utrmácený.
Den III.
Ráno opět nevypadá vlídně. Bílou tmou se označuje to, co vidíme venku. Nevidíme totiž vůbec nic. Měli jsme v plánu vlastní nápad přelézt obě Mačacie veže a dolézt na Spišský štít, ale vzdáváme se jej, v tomto počasí veže nejspíš ani nenajdeme. Zbyšek, který si chce zalyžovat v dolině to po sto metrech otáčí. Je to rozumné, lyžovat v tom mlíku sám, by bylo riskantní.
My se stáčíme směrem, kde tušíme Spišský žlab a jak se stoupající výškou ubývá oblačnosti, také jej i následně vidíme. Chceme dolézt na vrchol a vrátit se Mačacím kotlom. Vše je však jinak. Supění žlabem nahoru probíhá dle očekávání. Je to dřina, zvláště v místech po stehna ve sněhu. Kdo prošlapává, dělá jeden krok nadvakrát či natřikrát. Metry však přibývají a mraky úplně ubývají. Těšíme se, až se z mrazivého stínu dostaneme na slunko. Žlab se před námi zužuje na několik metrů a již vidíme jeho konec. Když v tom zařvu na ostatní: "Pozor". Hanka, která jde první vůbec netuší, že jí z pod noh odjíždí lavina, která se uřízla přes půl šíře žlabu. Svislý odtrh vede prošláplou stopou podél mě a u Zipa, který mě naštěstí před malinkou chvílí došel, se lomí a odřezává sníh po celé šíři od skály ke skále. Hromada sněhu se odporoučela tak neslyšně, že šustění peří je hlasitější, a odjela takovou rychlostí, že ve vteřině či dvou nám mizí z očí dole žlabem. Chvíli stojíme a špekulujeme, zdali se můžeme pohnout a pokud ano, tak kam. Zvažujeme zajištěný postup s lanem podél skalního kraje žlabu dál s téměř jistým shozením dalších lavin. Také odhadujeme, že sestup na druhé straně na tom nebude o moc líp a tak otáčíme. Když míjíme ústí žlabu, vidíme splaz "naší" laviny dobrých sto metrů pod námi.
A co se zbylým časem? No jasně, staré dobré Baranie rohy (2 526 m.n.m.), tentokrát se svahem posetým skialpinisty jak na sjezdovce v Čenkovicích. Idylka inverzního počasí je dokonalá, naše osamělost na vrcholu také a my máme čas se dlouhé chvíle kochat horami. Sestup již je opět do mraků a protože je dnes brzký, má Hanka čas na lekci lyžování se Zbyškem, který dnes pojezdil snad všechny přilehlé svahy.
Den IV.
Hanka se Zbyškem jedou s lyžemi sjet Sedielko a já se Zipem jdeme nalehko vyběhnout Pfinovu Kopu (2 121 m.n.m.). Sraz si dáváme v poledne ve Smokovci u auta a plán nám kupodivu na minutu vychází. Jak se ve Velkém Hangu noříme ze slunce do inverzní oblačnosti, přibývá turistů. My se trochu těšíme domů a trochu je nám líto horský svět opustit.
