I když je letošní rok na rodinné výpravy do hor pro mě opravdu bohatý (viz také odkaz), jakmile za mnou můj Adam a synovec Honza přišli s návrhem společné cesty na jejich první vícedélku, nemohl jsem váhat. Aby naše auto bylo správně vyvážené, naložili jsme ještě Zipa a Hanku. Před nimi totiž stačí vyslovit písmeno T a oni vědí, že jde o Tatry a tutově jedou.
Dojíždíme již za tmy a oproti původnímu plánu přespat v kempu ve Staré Lesné zastavujeme již kousek před Štrbským Plesem, kde nocujeme na rozcestí u Bílého Váhu u Rakytovských pliesek. Někdo v turistickém přístřešku, někdo na trávě. Vařit není třeba, cestou jsme ládovali maminčiny toasty a k usínání nám pomáhá doušek čisté švestkové.
Kompromisní budíček v šest všichni akceptují. Ranní kávička z batohových kávovarů, zaparkování ve Štrbském a úprk pod blankytnou oblohou na Popradské. Tam se zařazujeme do převážně polsky mluvícího špalíru směřujícího na Rysy a vystupujeme z něho nad Žabímy plesy. V trávě a sutinách se sice dál již hrabeme sami, ale na Žabím Koni, našem cíli, je již živo. „Spodem chodí jen kokosy“, degraduje nás na tropické ořechy Hanka a vede nás jinou stezkou k nástupu. Se Zipem jdou do cesty jako první, budou určitě rychlejší, zatímco Adam, Honza a já budeme postupovat ve třech. V první délce jsme si s klukama doladili komunikaci a povely a traverzem jsme přešli nad slanění do Žabího sedla. Tady je první zášprc. Polská trojka právě slaňuje a v první délce na Koni jsou dvě další dvojice. Hanka neotálí, sundává výstroj a háže opalovačku. My se kocháme střídavě výhledem do doliny a na ni.
Konečně můžeme taky sjet dolů a nastoupit do vodorovné střechy východního hřebene Žabího Koně. Erárního matroše, který nelze vyprostit, ve skále za léta přibývá a vlastního téměř netřeba zakládat. To, co založím je tedy z části pro kluky, aby si taky osahali jak a co. První délka, která dělá Koně koněm je za námi, a řešíme druhou. Ta začíná téměř kolmým odlezem za hranu, zpoza které se v mírném záklonu zase vracíme zpět. Nádhera. Myslím, že druhá a třetí délka by se dali spojit do jedné, natolik si tu cestu ale nepamatujeme a štandujeme vždy, když je kde. Čtvrtou délku bychom rádi zakončili na vrcholu, sedíme však dobře půldruhé hodiny kousek od něho, než se Polákům před námi podaří slanit a uvolnit nám tím místo. Všechny ty čekačky způsobují, že musíme upustit od původního plánu vylézt si po slanění ještě Haberleina jižní stěnou, doslaňováváme totiž někdy před čtvrtou. Slanění je ohavné a jen díky tomu, že si jeho ohavnost z minula nepamatuji, nasedám do lan natěšen na sjezd na šedesátkových dvojčatech. Sice nám to umožňuje dostat se dolu na jeden zátah, ale ten zátah mění několikrát směr, jednu chvíli slaňujeme dokonce do kopce. Další sestup odhadujeme a dovádí nás do komína, do kterého si opět raději hážeme jeden pramen na slanění. Pokud tam ještě někdy půjdeme a budeme si číst tyto řádky, tak sem záměrně píši, že nad komínem se dá jít ještě dál vlevo a sejít to po svých. Narážíme na sněhové pole a to se dá využít jedině ke koulovačce. Inu dětmi můžeme být v každém věku. Dnes už je kemp ve Staré Lesné jistý, je však plný a místo nacházíme jen tak tak. Dehydrovaná (a taky částečně spálená) těla zavodňujeme v kempovém bufetu Štajgrem, na jehož chuť si někteří přivykají okamžitě, někteří k tomu potřebují celý víkend. Ještě plánujeme zítřek, který rozlouskáváme s podporou přítele na telefonu (Fouse). Odpoledne totiž hrozí déšť a hledáme něco tak do patnácté hodiny.
Až ráno sdělujeme všem dnešní cíl, abychom předešli zlým snům. Nástup bude totiž ještě delší než včera – Lomnický štít. Lanovky ze zásady ignorujeme, byť k nim během dopoledne, co z nás pot jen leje, zoufale vzhlížíme. Dorážíme tak po pár hodinách na Skalnaté sedlo sice krapet znaveni, ale natěšeni na lezení. To je ten správný okamžik, co začíná pršet. Jen tak jemňounce, stačí to však, aby kameny začaly podkluzovat a tak otáčíme. Honza šetří svá kolena před sestupem lanovkou, my jej stíháme pěšky. Dne zbývá ještě pořádnej kus, a tak si necháváme doporučit termální koupaliště ve Vrbově. Bereme to přes Kežmarok, aby si každý mohl koupit něco důležitého. Hanka nanuka, kluci pivo a já plavky. V různých bazénech jsme namočeni prakticky celé zaplacené tři hodiny. Všichni se tu v teplé vodě blaženě usmívají a jsou milí a příjemní až na jednoho, co mě sprdne, že mu křížím plaveckou dráhu. Je to Čech. Večer se na Štajgra různě těšíme (nevím, co proti němu ostatní mají) a na noc si raději stavíme něco proti dešti. Zbytečně.
Zpáteční cestu si tentokrát zpestřujeme Šůtovským vodopádem a samozřejmě sýry v Riece.
