Začnu popisem titulní fotografie - společného vrcholového záběru všech členů výpravy. Já klečím, ještě do předchvíle jsem držel Cajku, aby mi neulítla. Dušana jsem nedržel, ulítl v náhlém poryvu a v záběru je jen jeho hůl. Víc fotografií nám jediný Polák na vrcholu neudělal, nejspíš by přišel o prsty. To, že pořádně fučí ví dobře, když jsme docházeli, vítr jej takřka srazil k zemi. Nemá cenu tu otálet a mažeme zpátky k lyžím, které jsme nechali zapíchnuté u pramene Moravy. Dneska se nám podařilo připojit výstup na Kralický Sněžník k přechodu Rychlebských hor. Ještě se moc neradujeme, snažíme se zmizet z téhle sibérie. Ještě než nacvakneme běžky, propadne se Dušan do půli stehna do sněhu. S tím, že si nabral pramenitou moravskou vodu do boty, se mi chlubí až dole po sjezdu zpět na Návrší, kde jsme si ráno pod smrkem zanechali bágly. Dál pokračujeme do Stříbrnice. To máme již to povětří v zádech a pohodlně nás vytlačuje do posledního kopečka před Starým Městem, stačí jen roztáhnout ruce. Ještěže tak, nohama šoupu již jen ze zvyku. Než nám dojede lokálka, sežene Dušan dvě plechovky coly, ta nám vrací vedle vláhy i krapet energie do žil.
Poslední noc, ve stanech nedaleko před Návrším, jsme toho moc nenaspali. Do stanů jsme sice zalézali již okolo osmé, ale s každým poryvem vichru nám na ně padaly bomby těžkého sněhu strženého z vysokých smrků. Do toho pršelo a my jen trnuli, aby se sněhovými granáty nelétaly i větve. Ráno bylo mokré vše. Spacáky, my, boty, z oblečení mi tekla voda čůrkem. Únava není o moc menší než včera večer po celodenní tůře hřebenem Rychlebských hor. Alespoň byl sníh a většinou jsme jeli na lyžích. Tedy do chvíle, než jsem přerazil hůl ve sjezdu z Břidličného. Dojeli jsme do Pekla a hraniční patník jsme přeměnili na kovadlinu. Dušan dodával materiál. Kámen místo kladiva, jeden klacek na čep, druhý na výstuž a nakonec tlakový obvaz na svázání všeho dohromady. A já klepal, řezal a skučel, jaký že jsem to blbec při vzpomínce, jak jsem před odjezdem držel v ruce náhradní teleskopickou hůl a odložil ji s tím, že jí potřeba nebude. Oprava se podařila perfektně, dokonce si říkám, že možná žádnou novou hůl shánět nemusím a tahle ještě něco odjezdí. Minimálně musí vydržet dnes. Stoupáme do Smrku, je nekonečný jako vždycky, bez zastávek na vydýchání to nejde. I když se mi zdá, že se šinu jako hlemýžď, na vrchu jsme okolo druhé. Na odpočinek to není, fičí, tak se ploužíme dál. Dušan, navařit si guláš k Císařské boudě, já, nechat si navařit polívku na Paprsku. Boršč, kofola a čaj s rumem vytváří v žaludku pocit hosta na královské hostině. Posilněni a ohřáti vyrážíme se soumrakem směrem Medvědí bouda. Dušan si švitoří, že po takovém odpočinku je, jako kdyby celý den nic nedělal, já se modlím, abych ještě kousek vydržel.
Včera to bylo jiné. To jsme se důstojně loučili s civilizací v Javorníku v Taverně řízkem doplněným palačinkami s mákem a pár Budvary a plni sil jsme vyráželi do noci směrem Račí údolí a Hraničky. To je již tradičním místem našeho noclehu, letos pod nebem plným hvězd.
Na to, jak jsem vyrychtovanej, musíme mít za sebou snad tisíc kilometrů. Mapa však hlásí jen něco přes šedesát s nastoupanými 2200 metry.
