"DŮLEŽITÁ VÝBAVA: dobrá nálada, kvalitní oblečení, nesmeky nebo mačky – bez nich bývají výrazné části doslova hazard se životem.
PS: Nezapomeňte, že jde o akci, která proběhne za každého, ale skutečně každého počasí!!! Trasa měří cca 20 km a cestou jsou 3 - 4 občerstvovací stanice. Bez vybavení na zledovatělé povrchy je výstup zbytečně nebezpečný a místy až nemožný!!!"
Tolik úryvek z e-mailu předsedy oddílu Františka Teichmanna, který akci pravidelně organizuje.
Je až překvapující, že více než 50 účastníků zájezdu jeho slova vůbec neodradila. Ani mne, i když jisté pochybnosti ve mně hlodaly. Po Štědrém dnu jsme se přidala k početné skupině stonajících a když jsem 28. 12. zaslechla v televizním zpravodajství varování před orkánem, byla jsem na vážkách. Ale věrna heslu „Co tě nezabije, to tě posílí“ jsem se s ostatními nasoukala v 6:00 do autobusu směr Pec pod Sněžkou. Nešlo přehlédnout Frantovo rozpačité pobíhání po autobuse, počítání turistů i sedaček. Jistá chyba v „metrixu“ způsobila, že na něho místo nezbylo, ač jsme měli deklarováno 53 míst k sezení a nás bylo 53. Původní úmysl reklamace autobusu padnul při zjištění, že nás je prostě víc. Ale Franta se s tím popasoval vcelku v klidu. Přisedl ke svým synům a jistě tušil, že starší Viktor, než aby se s otcem mačkal dalších 130 km, radši usedne na schod autobusu ke kámošům.
Pec nás přivítala lehkým deštěm, ale bylo jasné, že se s výškovými metry kapky deště změní na vločky sněhu. Téměř bez sněhu se dalo dojít až na Růžohorky. První občerstvení a jde se dál. Postupně nazouváme nesmeky, mačky a další výbavu, která nám pomůže s pohybem po zledovatělém terénu. Začíná sílit vítr a na samotném vrcholu oceňujeme lyžařské brýle, které chrání obličej. Poryvy větru jsou tak silné, že není čas na hrdinství, natož hromadné focení. Rychle pryč… Vítr snad silnější, než ten včerejší orkán. Sestup po červené nebo modré (v autobuse vznikl trochu komunikační šum, kudy že se to má správně chodit) k Domu Slaski a pak na Luční. Svíčková už nám poskočila na „pěkných“ 350 Kč, ale pořád chutná výborně. Na Luční se k nám překvapivě hlásí Matouškovi, kteří v Krkonoších tráví dovolenou. Volno si tu užívá i Česťa z Ordinace (Petr Rychlý). Ten se k nám hlásí o poznání méně. Přesněji vůbec. Ven z Luční se nechce. Víme, že nás čeká stoupání a nepříjemný vítr, který vydrží až k Výrovce. Pozvání zkušených borců z lanškrounského klubu turistů (nechci jmenovat, ale fotky prozradí) na panáčka u okýnka odmítáme a vymlouváme se na naše pomalé tempo. Do Pece moje skupinka doráží s úderem páté. Uf, přesně na čas odjezdu autobusu. Leč nejsme všichni, takže se odjezd cca o hodinu odsouvá. Posezení v hotýlku Hořec nám zpříjemní místní vlídný číšník (jo všechno je o lidech a v Peci moc milých číšníků prý nebylo) a taky Milan s Kosťou, kteří naši skupinku pozvou na výbornou hruškovou kapičku. Cesta domů utíká svižně, nejspíš kvůli vichru zbyla spousta zásob a tak busem kolují klobásky, sýry, uzené a dokonce i výborný salvadorský rum (Lucko, nezapomeň ho vzít i příště). Cca v devět se loučíme v La. Doufám, že nováčky počasí neodradilo a zase za rok na viděnou (no uvidíme, jestli něco uvidíme) na vrcholku.
