Kolikrát za život se podaří prožít dovolenou s vlastní dospělou dcerou? Co je k tomu třeba? Dcera musí dostat nařízeno vybrat starou dovolenou, musíme podle toho se ženou naplánovat svoje volna a žena musí na poslední chvíli dostat chřipku. To je velká škoda, protože jsme mamce chtěli ukázat místa, která jsme s Aňkou kvůli lezení kdysi projížděli.
Vyjíždíme v úterý po práci, Anička nesedí vzadu jako vždy, ale vedle mě a hlavně má nadělanou spoustu jídla na cestu. Je spousta legrace, tedy, když zrovna nechrní. Na naši tradiční základnu ke Zdence ve Starigradu dorážíme před půlnocí, čeká na nás, vítání je po tolika letech dojemné.
Ráno začínáme jógou na balkóně, Anička po mně chce nemožné, ale ulomit ruce nohy si neumím. Teprve pak smím posnídat. Do skal jedeme natěšeni, je modro, teplo tak akorát. Údolím Velké Paklenice se valí voda, její koryto jsme viděli vždy jen suché, zatím jsme tu nikdy nebyli na jaře. Proto začínáme v sektoru Zava a vlastně tam zůstáváme celý den, jen si odskakujeme ochladit bolavé prsty z lezeček do horské vody. Rozpomínáme se na kroky v cestách, někdy je musíme objevit znova. Snažím se vylézt vše, co zvládne Aňka, už dávno je lepší. Je to první den lezení, takže to nepřeháníme a ze skal odjíždíme někdy odpoledne. Chceme si sníst pozdní oběd někde u moře. Když vyjíždíme, před autem uvidím plazit se hada, zastavuji a vybíhám k němu. Je to nějaký druh zmije. Rychle se otáčí, mastí zpět a zalézá pod vedle stojící auto. Když si lehám na zem, vidím, jak se snaží vlézt mu do podvozku. Nacházím si klacek a snažím se ji vytáhnout, ale je zašprajcovaná mezi asfaltem a nápravou auta jako přivařená. Musím přestat, dělá se za mnou kolona. No jestli si to nerozmyslí, projede se na výlet od své houštiny.
Na pobřeží se vydáváme na opačnou stranu, než k našemu apartmánu a hledáme příhodné místo k pikniku. Jedno takové se zjeví. Když k němu jdeme, v trávě před Aničkou opět přejede nějaký had. „Já budu dnes jíst asi ve stoje a na záchod už nikam nejdu“, prohlásí. U šplouchajícího moře jsme sami, jen se zbytkem toastů. Sedla si. I lehla a myslím, že i zklimbla.
Další den chce Anička vylézt nějakou vícedélku. Nabízel jsem kde co, ale jediné, co pro ni je akceptovatelné, je její jmenovkyně Anica Kuk. Zkoušel jsem tedy alespoň krajní Stup na Anicu nebo okraje stěny, kde jsou kratší cesty. Paličatě trvala na centrální stěně. Nemáme letos moc nalezeno, lépe řečeno já nic, takže v úvahu připadá jedině cesta Mosoraški.
Vstáváme v pět a beze slova mizíme do tmy. Strážci na vstupu ještě nejsou, takže dnešní vstup do parku máme zdarma a po zaparkování stoupáme chladným ránem po vápencovém chodníku. Začíná se rozednívat a výše v údolí se již zjevuje zatím ještě temná stěna. Musíme ještě přehopkat vodu po kamenech a zvládnout strmé stoupání abychom nalezli náš nástup. Poznat se dá lehce podle obrovské zavěšené karabiny. Soukáme se do sedáků a kontrolujeme výstroj, zatímco nás z křoví pozorují místní kozy. Posílám první Aničku, chci, aby na ní nahoře vyšla klíčová délka a vychutnala si ji, na prvním ji ještě nelezla. Ještě před nalezením vedle nás nastupují také dva mladíci, jeden Fin, druhý britský Chorvat se našli na internetu a plánují vylézt Klin. Přejeme jim hodně štěstí, jejich cesta by na nás byla moc.
Pravidelně se střídáme a jde nám to. Před koncem čtvrté délky vidím štand a dolézám k němu. Něco mi tu nesedí a když doleze Anička, posílám ji odlézt za roh, protože si jsem téměř jistý, že jsem odbočil do jiné cesty. S mrčením odlézá, ale za chvíli na mě odkudsi huláká a potvrzuje, že našla zpět správný směr. Opět se prohazujeme a když mi mizí z očí, dolézá ke mně známý Chorvat. Vzdali Klin a chtějí stěnu dolézt naší linií. Na příštím štandu nás prosí, zdali mohou jít před nás. Souhlasíme, jsou nabušení, budou rychlejší a polezeme si v klidu. To jsme neměli dělat, na příštích dvou štandech čekáme neskutečně dlouho, než se přehrkají dál.
Jsme pod klíčovou trhlinou. Sedíme pod velkým převisem, z pod kterého je nejdříve nutné vylézt nějakých deset metrů šikmo do strany, teprve pak je vidět rovná, téměř kolmá škvíra. Od doby, co jsem ji lezl poprvé, se její obtížnost zvedla z 5c na 6a kvůli oklouzání vápence. Anička je mírně neklidná a zkouší i smlouvat, že bychom se prohodili. Kdepak, tohle si nemůže nechat ujít. Jsme tak ve dvou třetinách třísetmetrové stěny. Párkrát se silně nadechne a odlézá. Od chvíle, co se dotkne okraje trhliny už ji neuvidím. Ještě něco zamumlá a mizí mi z očí. Leze nekonečně dlouho, pohyb cítím vždy jen v tahu lana, a ten na dlouhé chvíle ustává. Vím, že má výdrž, ale co tam sakra tak dlouho dělá? Až když ji dolezu vysvětluje mi, že se v polovině délky vysoukala na sklaní odštěp, kde se posadila a vydýchávala. Na štandu není moc pohodlně, už nás bolí špičky, proto natahuji zbytek trhliny a máme před sebou poslední dvě délky, po nich nás již čeká slunko, které se do stěny dostává až odpoledne. Aňka na něho čeká i z jiného důvodu, snad se jí podaří vytlačit z tuby jakýsi sladký mišmaš, který ji ztuhl a ve stěně jej nedokáže vypudit do pusy. Nahoře je jiný svět. Vedro a suchopár, kam oko dohlédne. Těším se na oběd, co Anička připravila. Vytáhla jakýsi doutník v igelitu a mně se začaly sbíhat sliny. Vypadá jako tenčí párek. Zjišťuji, že z vepříka v něm není ani štětina. Je to sójový buřt nebo tak něco!!! Hlad je ale veliký, tak by chutnal i chobot z rosomáka.
Hopkáme po vápencových břitech ostrých jako žiletky a neztáčíme to zpět pod stěnu ale jdeme hlouběji do hor. Nikdy jsme tam nebyli. Po hodině dvou nás ale zmáhá vedro a i čas. Ztáčíme to dolů do údolí k vodě, která nás osvěží a pak zpět pod Anicu a k autu. Během sestupu končí mnohaletá služba mých lezeckých kalhot. Pravá nohavice o hrot skály, levá pak o větev keře změnili nevratně svůj vzhled. Materiál je již tak vetchý, že operace jehlou nepřipadá v úvahu, vypadá to na definitivní rozlučku. Po návratu jsem ozkoušel moře. Ledovka, ale osvěžující, a dali jsme jógu, co ráno odpadla. Zdenka pro nás připravila luxusní večeři. Vývar a rybu se salátem a prostřela nám u sebe na balkóně. Povečeřela s námi i se svým dospělým synem Josipem, který nám poradil, kde se zítra zastavit na cestě na sever. Dobře jsme se pobavili.
Je pátek a přejíždíme do slovinského Ospu, kam dnes dorazí kamarádi z oddílu. Po cestě se stavujeme v Jablanacu, odkud je vidět ostrov Rab, kde byla naše první rodinná dovolená u moře. Ve Slovinsku pak prozkoumáváme nádherné městečko Pirano s čevabčičárnou (rozuměj hospodou, kde se podává čevančiči) a zmrzlinárnou. Až večer se ubytováváme v apartmánu s růžovým pokojíčkem přímo pod stěnami v Ospu a jdeme pobesedovat s lanškrouňáky a seloutkovskými.
Lezení v Ospu je o něčem dost jiném oproti Paklenici. Klasa je tu tvrdší, skála ostřejší, cesty delší. Místo mých měkkých bačkůrek nazouvám Miury a rázem roste jistota v nohou a lezu o stupeň líp. Celé dva dny si vystačíme v sektoru Babna a vyhledáváme to lehčí, co tu mají. Až ke konci si Aňka troufá na sedmu a vysílením sedá před topem. Zkouším to po ní na druhém a končím ještě níž s hekáním, že se krávy v údolí plaší.
Odpoledne mě ženský vyhecují a jedeme do Itálie, co je za kopcem, koupit kalhoty, ať tu nevypadám jak trhan. Večery trávíme v apartmánu u Hacurových a testujeme hlavně vínečko co jsme zakoupili u místního vinaře.
Zatímco ostatní mají ještě skoro týden lezení před sebou, pro nás je pondělek dnem návratu. Jedem hned z rána, abychom si prohlédli Terst a protože jsou velikonoce, vyhledáme i místní kateddrálu. Italové ale asi ještě chrní, s pomlázkou tu ještě nikdo nelítá. Nejspíš se tu zabývají modlitbou a ne blbinama.
Příběh, jak jsme v apartmánu zapoměli doklady a rakouským pohraničníkům jsme vnucovali řidičáky, tu rozepisovat nebudu, protože není moc o horách a skálách. Ale vzrůšo to bylo taky.
