Je to šest let, co jsem si v práci na stůl vystavil fotografii nádherného alpského štítu Weisshorn. Tehdy jsme si výstup na něho plánovali, ale podmínky vše zhatily, část výpravy se dostala nevysoko nad nástup a část informovaná o aktuálních podmínkách do Švýcarska ani neodcestovala. Šest let jsem den co den pohledem zavadil o fotografii a přemýšlel tu, kudy vede výstupová linie, jindy, zdali se tam vůbec ještě někdy odhodlám. Letos vše do sebe zapadlo a v zářijové neděli vyrážíme Fous, Zip, Čvachta, Hanka přistoupivší v Praze a já do Walliských Alp. Cesta nám zabírá celý den a stany v kempu v Randě stavíme už za tmy. Ráno vstáváme na pohodičku, cílem dne je pouze vystoupit na chatu Weisshornhutte v necelých třech tisících s převýšním okolo patnácti set metrů. Po cestě se míjíme s těmi kteří byli na kopci dnes. Jsou ideální podmínky, jasno, téměř bezvětří a evidentně je podobně i nahoře. Předpověď na zítřek je podobná, jen večer s oblačností a rizikem bouřek. Dále se má počasí kazit a my tak upouštíme od původního plánu jednoho aklimatizačního dne na túře v okolí chaty, o vrchol se pokusíme hned zítra. Je to dalších patnáct set metrů a jen doufáme, že to naše těla budou akceptovat. Jdeme pomalým tempem, sem tam odpočíváme a tak nám cesta zabere okolo pěti hodin. Na chatě máme rezervovaná místa pod společným označením Libor Gruppe. Jídlo si neseme své, stejně tak vaření, které je možné jen mimo chatu. Veškerý čas tak trávíme pouze venku. Personál se trochu diví a chodí nás přesvědčovat, ať si jdeme sednout dovnitř ke stolu, který tu máme pevně vyhrazený na celý pobyt. My si však užíváme horského vzduchu a výhledů do údolí, na okolní vrcholy i na ten náš. Podnikáme krátký průzkum nástupu přes ledovec a na vrcholu ramene vidíme dvě postavy. „Viděli jste někoho na hoře?“ Ptá se nás chatařka po návratu k chatě. „Ano jsou dva“, a popisuji místo, kde jsme je spatřili. „Je tam italský vůdce s klientem a jsou tam již moc dlouho, máme o ně obavy. Pošlu ti Hanse-Petera, našeho horského vůdce, popiš mu místo, kde byli“. Hans-Peter je vousatý šedivý veselý chlapík důchodového věku a padneme si do noty. Pro probrání Italů, kteří mají před sebou ještě notnou část sestupu, vyzvídám rady pro nás. „V suťovém poli před ledovcem se pěšina rozdvojuje, máme jít tou stoupající?“ „Ne, jděte tou spodní, nahoru se chodí tak do června, když je ještě sníh. Jděte po vrstevnici až k první skále, kterou snadno přejdete. Za ní přes ledovec k žebru. Na skále uvidíte reflektující odrazko, tam na ní nastupte. Je tam trocha lezení, pak půjdete kousek doleva až narazíte na fixní lano, jen pár metrů zajištěného traverzu. …“ A popsal mi dopodrobna celý výstup. U toho pohyboval rukama, zakláněl se a natáčel, jako by opravdu lezl. Po dvou minutách jeho monologu jsem si nepamatoval nic, jen jak říká: „Někde je potřeba trochu hledat, ale v tom jste vy Češi dobří.“ Po chvíli, co jsme se rozloučili, za námi přišel ven, v ruce pět talířků s nějakým koláčem. „Tady máte“, podávám mu plastovou lahev s naší pálenkou, „tady zas něco od nás.“ Vzal lahev do ruky a prsty druhé razantně praštil do stěny nádoby, až kořala vystříkla na nás všechny. Trochu se lekl a provolal nějaký místní přípitek. „Bacha, to není voda“, varuji ho s hrůzou v očích, že by nám zlikvidoval náš životabudič. „Já vím“, omlouval se provinile, „ale takhle se u nás připíjí“, a lokl si. Spát jsme šli brzy, budíka jsme naštelovali na 2:30.
Někdo tvrdí, že oka nezamhouřil, někdo si není jistý, jisté je, že jsme se průběžně budili všichni. Vedrem, výškou, hlukem ve společné ložnici při návratu Italů, těšením se. Východní hřeben Weisshornu je považován za nejobtížnější normálku na alpskou čtyřtisícovku a kdo ví, možná právě o tom se mi zdálo. Venku je jasno, v temných údolích se válí opar. Snídáme a vaříme čaje, někdo ještě přebaluje. Trvá nám to zbytečně dlouho, vyrážíme až ve 3:40. Pět čelovek se pomalu šine k ledovci, který je přes noc umrzlý a kluzký. Je ukloněný a nedá se po něm přejít, musíme nasadit mačky, jinak bychom si natloukli. Nějakých dvě stě metrů a vidíme ve tmě zářící odrazko na skále, tady nastupujeme. Pár metrů trochu bezradného škrábání po hladké šikmé skále a narážíme na zřetelnou pěšinu. Po chvíli fixní lano, pak černá díra s tekoucí vodou a po výlezu na žebro kamenní mužíci, přesně, jak popsal Hans-Peter. Trochu s hledáním, trochu s blouděním se dostáváme na rameno, jakýsi konec skalního žebra. Včera při prohlídce se toto místo jevilo být jen kousek po hřebenem. Nyní je to pekelně daleko. Již začíná být vidět a zhasínáme čelovky. Přes suťovisko a na skále nacházíme nýt. Lezeme trojkovým koutkem a další směr se jeví jasně. Někdy tady začíná vycházet slunko. Nemůžeme jej vidět, ale nejvyšší vrcholy v okolí oranžoví jeho září. Štíhlý Matterhorn, mohutný Breithorn, drobní Pollux a Castor, obávaný Liskamm a majestátná Monte Rosa. Také Dom a Taeschhorn naproti nad údolím. Se stoupajícím sluncem oranžová přechází ve žlutou a dál světlá tak, že ji naše oči vnímají již jen jako bílé světlo. Při vydýchávání okolní scenérii fotografuji, již teď vím, že zachytit ji nelze, jen mi obrázek připomene to, co může zůstat jen ve vzpomínce. Když dorážíme na východní hřeben na místo zvané Fruestueckplatz, je okolo osmé. Máme za sebou přes čtyři hodiny výstupu. Pokud bychom tu nebyli do devíti, nemá smysl pokračovat. Posilňujeme se. Odtud již nezabloudíme, hřeben co na něm sedíme vede až na vrchol. Lezeme převážně přímo po něm, někde trochu stranou, jak nás terén pustí. Párkrát se nám do cesty staví věže, které je nutné přelézt. Opět trojkový terén a sem tam nýt. Skála je suchá, leze se lehce. Na jedné věži vytahujeme lano a odjišťujeme se. Tahá Hanka a ten co doleze odjišťuje dalšího. Kdo má splněno pokračuje sám dál. Zpětně vidíme, že jištění není nutné, ale v neznámém terénu neriskujeme. Když se dostáváme na další věž, oznamuje Fous, že končí. Došla mu šťáva a krapet se mu vytratila barva v obličeji. Po krátké výměně nápadů zůstává na místě, počká na nás a vracet se budeme společně. Odhadujeme potřebný čas a hrubě se mýlíme. Po dalším úseku hřebene končí skála a nastupuje sníh. Tedy začátek je nepříjemně ledový. Na nohy jdou mačky. Jdeme stále ještě horizontálně ale odtud se sklon bude už jen zvyšovat. Po umrzlém hřebínku se dostáváme na ukloněný firn a postup je opět příjemnější až k trhlině před námi. Tu překonáváme navázáni všichni na jednom prameni dvojčete a na něm i zůstáváme. O kus dál nás totiž vítá další puklina a nad ní vodní led. Hanka už je na něm a žadoní ať něco zavrtám. Zatímco stojí vrostlá do ledu, šroubuji ledový šroub. Přední hroty maček jdou jen stěží do tvrdého materiálu, zobák cepínu se náramně hodí. Proč já si jen nevzal cepín lezecký nebo hned oba. Ledový úsek není dlouhý, ale je nepříjemný. Na jeho konci šroubujeme znova před tím, než Zip vytočí první šroub. Máme dohromady jen dva, musíme si s nimi vystačit. Postup na takovém sklonu v navázání není příjemný. Když se někdo potřebuje vydýchat, zastaví postupně ostatní napnutím lana. Postupujeme tak dost pomalu. Již vidíme kříž na vrcholu, stejně jako oblačnost co chvíli jej zahalující. Dáváme krátkou poradu a … …a otáčíme. Chybí nám nějakých dvě stě tři sta výškových metrů, vrchol je od nás kousek většinou po sněhu a na konci skalní výlez. Narůstající sklon okolo 45 stupňů a odhadujeme, že potřebujeme ještě jeden a půl až dvě hodiny se tam doškrábat. Je půl dvanácté, hřeben a sníh nám tedy zabraly tři hodiny. Vzhledem k rostoucí oblačnosti a předpovědi bouřek k večeru bychom měli málo času na návrat. Rozum to bere, srdce méně, raději by nahoru.
Při sestupu ledovými úseky se snažím maximálně soustředit. Cepín drží dobře, u maček si tak jistý nejsem. Vždy když zadní šroub vyšroubujeme, posíláme jej po laně dopředu od jednoho ke druhému. Když jsou ledy za nám, jsme rádi a pouštíme se dál opět po skalním hřebenu. Přilétávají dva mohutní orli: "Co vy pozemští plazilové. Celý den se pinožíte po skále a nic z toho. Podívejrte, takhle se to dělá." Prohnuli křídla a zmizeli.
Na vynýtovaných věžích je na vrcholku vždy slaňák. Nahazujeme slanění a takto to odsýpá rychleji. Šťastně se shledáváme s Fousem, který má u sebe druhý pramen dvojčete. Postup se tím ještě urychlí. Zatímco ti zadní ještě slaňují, přední již leze k další věži aby nainstaloval druhé lano. Dolézáme na snídaňové místo, zíráme do díry pod sebou a snažíme se odhadnout, kudy jsme to sem ráno dolezli. Sestup je strmý a trochu hledáme. Pomáhají nám dost spolehlivě mužíci. Ještě jedno slanění na suťovisko a jsme na rameni. Musíme ťapat ještě dlouho, než nám pod podrážkou zakřupe přes den natátý ledovec, po kterém stékají potůčky vody. Ohlédnu se a horní část hory je až po rameno zahalena tmavnoucím mrakem. Teprve teď jsem si jistý, že rozhodnutí otočit se, bylo správné. Být teď v mraku, hledáme sestup daleko obtížněji. Na chatě jsme zpět po patnácti hodinách tůry. Již chápu, proč se tu na sestup počítá téměř tolik, co na výstup. První nás potkává pomocnice chatařky: „Jsme strašně šťastní, že jste zpět. Celý den jsme vás pozorovali dalekohledem a na sněhu jsme viděli furt jen čtyři postavy. Postupovali jste hodně rychle, ale my jsme netušili, co se děje.“ O naší rychlosti jsem si myslel své, ale její optimismus mě nakazil. Za chvíli přišla s pekáčem pizzy: „Dáte si? Jdu to rozpéct.“
Druhá přišla chatařka: „Všem vám moc gratuluju.“ „Není k čemu“, odvětím, „nahoře jsme nebyli.“ „Nevadí, je to náročný výstup a divili byste se, kolik jich odjíždí s nepořízenou. Dostali jste se hodně vysoko.“
Poslední byl Hans-Peter. Vyprávím mu vše. Pokyvuje hlavou a na konci říká: „Rozhodli jste se dobře.“
Když jsme do sebe ládovali každý svůj kousek pizzy, přišla opět jedna z dam a na talíři měla půl bábovky: „Dáte si?“ Připadáme si královsky a díváme se trochu nesměle. Uvádí ji to do rozpaků: „Vím, víc ji už nemáme, ale je čerstvá, nebojte se.“ Jen se zaprášilo. Ještě jsme něco povařili a pojedli, trochu se omyli ve venkovním korytě ledovcové vody a šli na kutě. Spal jsem jako zabitý.
Ráno je pěkné, o poznání víc fouká a honí se mraky. Vystupujeme na jižní vrchol Wisse Schijen kousek za chatou a z výšky 3264 m.n.m. dlouho pozorujeme východní hřeben Weisshornu. Někdo prohodí: „Tak jsme si ty chybějí metry ze včerejška dolezli dnes, no.“ Sestupujeme z chaty dolů do kempu. Jsme tu sami v horách, je tu nádherně. Ještě když noříme těla do ledovcových vod říčky Matter Vispa na dně údolí, je teplo a slunečno. Večer již začíná pršet a déšť nás vyprovází i na odjezdu domů další den.
