Jsou pozvání, která se neodmítají ... A tohle k nim patřilo. Krátký telefon ve stylu „co děláš v neděli, vezmu tě do Ádru“. No, kdo by nechtěl lozit s mistrem adršpašských spár a komínů ...
Odjezd v sobotu kolem šesté večer a Zbyšek si libuje, že ještě něco dnes dáme. Študácká dvojspára ve Španělské stěně je dobré seznámení s realitou. A pak už mě pomalu začíná obklopovat „Zbyščí magie“. Sjedeme na zem a začíná Zbyškovo „Tour de Adr“. Nejdříve batohy balíme, potom batohy odkládáme, za chvíli sundáváme boty a následují sedáky. Mezitím kličkujeme po pěšinách, šlapeme po plotnách a trochu lezeme. Ze Stožárové sledujeme potemnělý Adršbach. Na malé věžce Zbyšek zajásá a zapisuje „Hore zdar“.
Dáváme dvě pivka u Tošováka a Zbyšek mě jde „uložit“ k Čarodějnici. Kráčí metr přede mnou a pomalu se ztrácí v houstnoucí tmě. Šahám do kapsy pro čelovku, najednou rána do dlavy a sedím na zemi, před očima hvězdičky … Podchod pod tratí má cca 175 cm na výšku a tenhle problém se Zbyška netýká.
Znáte příhodu jak lezl Zbyšek s Ančí na Milence? Ne? Tak čtěte příspěvek z 15.6. a nebo hledejte na netu článek "Profesionální druholezec". Ráno stojíme pod Milenci a šok, v mém batohu něco chybí. Běžím k Tošovákovi – v autě taky nic. Běžím zpátky a Zbyška posílám na trasu „Tour de Adr“. Za chvíli se vrací s pohřešovaným sedákem.
Zbyškovo školení: „Stará cesta varianta přes fichtli, je dobrá cesta, koho nepustí první délka, dál se nedostane. Je to samý nouhend, stále opakuješ stejný pohyby, šlapej vodu, ...“ Zbyšek prosouká nástupní spáru, cvakne kruh a mizí za rohem. Nastupuji, zapřít nohu, opřít ruku, píďalkovitým pohybem o kousek víš. Kousek nad nástupem to najednou nejde – zdvihnu se o 5 centimetrů a o 10 sjedu zpátky. Vyhrabu se ze spáry a sedám do lana. Druhý pokus dopadá stejně. Ze zhora dostávám nápovědu. „Můžeš spárou vpravo a zhoupnout se do lana, nebo použij kůl co se jen tak nedbale válí u nástupního roštu.“ Zásady stranou, s kůlem to jde. Dostávám se nad zúžený profil a první délku silou vůle dávám. Doufám, že horší už to nebude. (Zbyšek takticky mlčí, ví své.) Následuje jeskyňářský průstup vnitřním komínem na plošinku v severní stěně. A pak vidím to, co jsem vidět nechtěl. Zbyšek je ve svém živlu. „Spára, kde opakuješ stále stejné pohyby a nesmíš chytat za hranu, to si zkazíš styl.“ Nezvykle vykroucené nohy, otlačená kolena, odřené lokty a dlaně. Postup po centimetrech, lapám po dechu, občasná bezmoc, tělem nelze hnout. Na štandu před poslední délkou mám všeho plně zuby. S jedním odsednutím dolézám na vrchol a sedám na Milenku. Nevěřím, že se ještě někdy dokážu dostat další dva metry ke kruhu, natož slanit tři délky. Sluníčko připaluje a pohled na okolní svět věží je luxusní. Dnes první pozitivum … Zbyšek srší optimismem, já odmítám jakýkoliv další vertikální pohyb.
S tělem o minimálně 15let starším se doškrábu pod Lesáčka, hned vedle Jebáčka, kde chce Zbyšek dovršit moje trápení. Smlouvám, ale Jebáčka mi mistr nepovolí a tak jdeme na Lesáčka. Dozvídám se, co je Malý a Velký Ádr den*. Když prohlásím, že Malý splníme, tak jsem ujištěn, že noc se do dne přece nepočítá, a navíc Malý Ádr den je jen pro holky.
Jistím a za chvíli slyším se shora: „ Bondžórno saláti, copak to lezete? …. Ten konec nevypadá dobře, to bych lézt nechtěl ...“ Jo Zbyšek, ten umí potěšit nejen mě, ale i své kamarády. Ve dlouhé spáře pár desítek metrů od nás zrovna předvádí své umění Sokolice Ančí Šebestíková a tak ji Zbyšek musí morálně podpořit. Z Lesáčka ještě pohled na Milence a okolní věže, po laně dolů, k Tošovákovi na Kofolu a jedeme domů. Zbyšek v noci odjíždí do Tater, já se dalších pět dnů pohybuji jen s obtížemi. Odřené části těla, bolavé kyčle, vrzavá kolena, znavené tělo ... Starýho psa novým kouskům nenaučíš.
Fous
* Malý (Velký) Ádr den – tři (pět) přelezené cesty
