Páteční déšť nás plnil otazníky, jaký že to letošní výstup na Kralický vrch bude. Ráno se nás před Albertem sešlo devatenáct, z toho 10 dospěláků a 9 dětí. Cestou se poměr otočil, neboť Čárlí v sobě našel velký kus dítěte.
Vycházeli jsme v lehce blátivém jarním terénu, ale brzy se objevil pod nohama poprašek sněhu, Čím jsme byli výše, tím více jsme pociťovali, že je leden, zimní to měsíc. Sněhu bylo nad očekávání, jen sluníčko ne a ne vykouknout. Ale my neztráceli naději. V mlze jsme našli omrzlé slůně, které je kousek pod pramenem Moravy už 91 let (od r. 1932). Na vrcholu jsme využili zbrusu novou rozhlednu jako úkryt před větrem. Ačkoli většina z nás nese její vybudování na holém vrcholu, kdy pohled z o pár metrů výše nemůže nabídnout nic nového, s nelibostí, přece jen jsme vystoupali až na její vrchol. A to včetně Zipova pejska, kterého jsem opomněla v součtu účastníků výpravy uvést. Výhled kvůli mlze nulový, zato zmrazky na vrcholu vytvořily úžasnou podívanou. Jako z pohádky o Mrazíkovi, takže stálo za to vystoupat po schodech dalších asi 30m (rozhledna je vysoká 33m). Zpáteční cesta dolů ubíhala rychleji, s ubývajícími zásobami ubylo i přestávek na svačinku. Děti neztrácely energii a koulování a bitva proti Čárlímu nebrala konce. Zapojily se téměř všechny děti a tak měl Čárlí co dělat, aby se jim ubránil. U Stříbrnického sedla jsme se dočkali i sluníčka, najednou ustoupila mlha a my mohli dohlédnout až k Dalimilově rozhledně, která se úzce váže k vrcholu Kralického Sněžníku. Kolem třetí jsme byli u aut, a protože jsme letos vycházeli netradičně a nejspíše i poprvé z Hynčice pod Sušinou (trasa cca 17 km), byla příležitost na závěrečnou odměnu v kiosku Hospůdka u vleku. Někdo se odměnil pivkem, někdo kofolou či párkem v rohlíku. A pak rychle domů, hodit se do gala a hurá na výroční oddílové posezení.
PS: Děkuji Petře Sk., že zkompletovala fotky od všech účastníků.
