Jsem víčko od termosky a chci povyprávět příběh z posledního víkendu. Jsem krásně lesklé a odráží se ve mně okolní svět tak, jak jej vidím. Moje obvyklé místo je na vršku termosky, ale sem tam mě Zip uvolní a obrátí mi svět vzhůru nohama. Naplní mě horkým čajem a dotkne se mě svými rty. Když Libor přišel s plánem vylézt Krčmárov žlab na Gerlach, zatetelilo jsem se radostí, že opět někam vyrazím, protože můj Zip je pro vždycky, když zazní jméno Tatry. Připojil se ještě Pavel, Hanka s Petrem z Liberce zvažovali své možnosti, nechtěli přijít o nápad, o kterém Libor blouznil několik posledních let.
Lanškrounské trio vyráží autem se čtvrtečním ránem nejdříve do Janoušova, chtějí mi tam ukázat Liborovy kravky. Pavel se Zipem běhají od domu na pastvinu a zpět a nosí vodu, kterou Libor plní vaničky, takové mé větší příbuzné. Kluci jsou nadšení a zaskočí prý kdykoli bude Libor zase potřebovat. Cesta ubíhá v pěkném počasí rychle, je jen přerušovaná neustálými Pavlovými zastávkami, tu něco zkonzumovat, tu něco vyloučit. Před Žilinou se strhává názorová bitka, zda je rychlejší průjezd městem nebo nový jižní obchvat. Mně je to jedno, hlavně, že se vezu. Zkoušíme jih a zabere nám to dvanáct a půl minuty. Na parkoviště v Tatranské Poljance pod železničním přejezdem dorážíme okolo poledne, já lezu Zipovi na záda a jdeme na výjezd na Slezák. Kluci si na batohy navazují kdejaký vercajk včetně sněžnic, přeci jen týden chumelilo. Pavel dlouho nikde nebyl, a tak aby si to užil, nese si batohy hned dva. Ubytování na Slezáku zajistil s předstihem můj Zip a domluvil i vyvezení nahoru. Sice to odporuje všemu, co kdy kluci o mastňácích vozících si špeky do doliny autem prohlásili, ale vynecháním výšlapu na ubytovnu šetříme čas a stihneme ještě dnes obhlídnout dolinu. Ještěže tu není Hanka, nit by na nás nezůstala suchá pod palbou jejích kritik.
Sliezsky dom je horský hotel, kde si hýčkají významné hosty a proto jsme dostali čipové karty pro náš separátní vchod na ubikaci s dvanácti postelemi. Je to tu jen pro hubené, tlustí se uličkami mezi palandami neprotáhnou. S tím bojuje trochu můj Zip, všiml si, že mu ztloustla kůže na břiše a nevidí si tam, kam normálně dřív viděl.
Jsme nadržení, balíme tedy drobnosti a jdeme prozkoumat nástup na Krčmára. Sněžnice necháváme sněžnicemi, přes sněživý týden je podklad v dolině tvrdý a umrzlý. Dost totiž fouká, takže závětrným místům, kam se prašánek ukládal, se vyhýbáme. Rozdýcháváme se výšvihem u Večného dažďa, přeci jen jsme v sedmnácti stech metrech a na to Lanškrouňák zvyklý není. V dolině není ani živáčka a ani šlápoty po nějakém. I pokud by tu v posledních dnech spíše nepohody někdo strašil, jeho stopy by zavály během pár minut. Firn křupe pod mačkami, jen chvílemi se boříme maximálně do půl lýtek, stačí změnit směr a jsme na tvrdém vyfoukaném podkladě. Již se před námi zvedá obří suťový kužel Krčmára, na který se drápeme. Chceme nahléhnout do žlabu, abychom si byli jisti podmínkami i tam. Dost přituhuje, a tak zastávky na okounění moc neprotahujeme a jdeme zase zpět. Prošlápnutí těchto dvou kilometrů trasy nám může zítra přijít vhod. U piva se totiž rozhodujeme, že není na co čekat a vyrazíme následující den. Čekat nebudeme ani na Hanku s Petrem, kteří nás následují s jednodenním zpožděním. Na zítřek je skvělá předpověď a poté se má výrazně oteplovat, což nemusí být výhoda. Pokud uspějeme, můžou z našich informací a stop naši následníci čerpat.
Vstáváme s rozedněním. Z okna pokoje vidíme jihovýchodní hřeben spadající z Gerlachovského kotla, je temně šedobílý proti jasnícímu se nebi, svrchu však ohraničen ohnivou linkou ozářenou sluncem, které jej zapaluje přes hřeben Granátových věží na protilehlé straně doliny. Ozářený proužek sněhu se viditelně rozšiřuje, jak se slunce dere nad obzor. Kluci žvýkají své klobásy, štrůdly a perníky z domů a plní nás, termosky. Vyrážíme po sedmé. Je azuro, ani vánek. Každý se rozjíždí po svém, cestu známe a vlastně se scházíme až na nástupu. Je frišno, ale slunko už začínám mít sílu, je přeci jen začátek března. Po vyškrábání na kužel suti mu naposled vystavíme tvář, do hluboce zaříznutého žlabu paprsky nemají šanci proniknout. Zahřejí nás zase až na Lavinové lávce, pokud se k ní dohrabeme. Kluci sundávají brýle, vytahují lezecké cepíny a zasekávají přední hroty maček. Sklon začíná na nějakých třiceti stupních, ale postupně utahuje do pětapadesáti. Střídáme se ve vedení a vysekávání stupů. Každý má svoji taktiku, někdo udělá pár svižných kroků a odpočne si, jiný jde monotónním pomalým tempem. Na rychlost postupu to vyjde prakticky stejně. Terén je dobrý, perfektně drží a po půlhodince dorážíme ke skalnímu prahu. Již včera jsme z dálky odhadovali, jak jej zdolat, teď zblízka vidíme víc. První k němu dolézá Pavel a hned se pouští do skalního žlábku v jeho pravé části. Výše v něm je vidět modrý led. To, co vypadá jednoduše, se ne tak lehce poddává a Pavel se s velkým funěním posouvá jen pomalu nahoru. Libor na něho odspodu kouká a čeká, až se mu uvolní místo. Poslední dochází můj Zip a zkouší šikmý přelez zprava doleva přes zasněžené poličky. Tento směr nakonec vypadá nejproveditelněji, a tak všichni tři zdolávají práh touto cestou. Lano a šrouby jsme vytáhnout nemuseli a i když vlevo nad prahem je led, dá se z něho prchnout doprava opět na firn. První možná překážka je za námi, teď ještě, jak bude vypadat vrcholová převěj. K ní se ale musíme nejdříve dostat. Nad prahem je sklon značný a zadní dva na prvního různě pokřikují, ať si nevyžírá prošlapávání sám a nechá taky ostatní. I když je terén dobrý, jít na prvním nebo si stoupat po hotových schodech je pořádný rozdíl. Každý volí své tempo a odpočinky. Když se můj Zip zastavuje ve dvou třetinách žlabu, konečně mě vytahuje na chladný vzduch, aby se ze mě napil. Tetelím se mu v ruce radostí, ale nějak to přeháním a vyskakuji mu z ní. Vzdalujíc se od něho jen zděšeně koukám, jak se na mě zděšeně kouká a nemůže se pohnout a zachytit mě, jinak by se za mnou ve velkém sklonu poroučel jeho batoh nebo i on. Pohybuji se skotačivě, hopsám si středem žlabu, přes práh hopsnu trochu víc, to už letím, a je mi jasné, že můj blízký vztah se Zipem končí. Na konci žlabu beru vyleštěným dnem balvan čučící ze suťoviska a uvědomuji si, že jestli takto ujedou kluci, neudělá jim to jen dolík do dna jako mně. Takže dobře, raději se už shledávat nebudeme. Když jsem se zastavilo, zkouším si představit, co se asi děje nahoře.
Zip něco nadává, znám ho, přepisovat to nebudu. Po necelých dvou hodinách jsou na konci žlabu, proti všem časovým odhadům opravdu letí, to ten rychlý povrch. Obávaná převěj není, je tam skulina na šířku člověka několik metrů dlouhá. Kluci nechávají kolegiálně Libora, ať se jí prosouká první. Poslední záseky cepínem v temném stínu a oči oslepuje ostré slunko. Je před desátou dopolední a dlouho takto sedí a kochají se pohledy jak zpět, na Kotlový štít nad nimi, tak do kraje dole.
Sněhový povrch měkne slunkem, to se jim moc nelíbí, ale zkusí hledat cestu dále na Gerlach (2654). Něco mají nastudováno, ale nikdo z nich tu nebyl, a tak zkouší načíst v terénu správný a lezitelný směr. Hlavním tahounem je Zip a většinou hledá linii a prošlapává. Za ním se sune Libor, počítá s tím, že když se netrefí, vystoupí na Kotlový štít a otočí to na sestup Velickým žlabem. Poslední leze Pavel, sleduje ty dva z povzdálí, jak nadlézají nebo se vrací. Možná mu to trochu ušetří ale obtížnější místa má zase ohoblovaná a drápe se po holé skále. Brzo zjišťují, že jsou moc vysoko a korigují směr k Batizovskému žlabu. Teprve když objeví řadu borháků ve skále v obtížnějším traverzu, vědí, že našli správnou cestu. Na tomto místě také vytahují lano, právě včas. Zip slézá boční žebírko jednoho ze žlabů jako první jištěný seshora. Libor na něho nevidí, a tak tah v laně je jediná komunikace mezi nimi. Druhý jde Pavel, který však těsně před koncem ustřeluje a nebýt lana, projel by se jako já. Poslední slézá Libor. Když o pár desítek metrů dál všichni shlíží do Batizovského žlabu, jsou opravdu rádi, že traverz končí. Na uvítanou jim žlabem projede lavinka, která se pod tíhou sluncem těžknoucího sněhu dala do pohybu těsně pod hřebenem a projela několik set metrů do doliny. Mají před sebou poslední stovky metrů výstupu. Vynechávají prudkou levou část Batizáku vedoucí přímo k vrcholu a jdou více vpravo k hřebeni, po kterém přehopsají těch pár desítek metrů ke kříži. Po cestě sbírají osamoceného skialpinistu, který výstup Batizem už už vzdává. Lyže nechal hluboko dole a chtěl alespoň na vrchol, ale hrnutí mokrým prudkým svahem je pro jednoho vysilující. Jsme tu, fotíme se u kříže. Traverz od Lavinové lávky měl zabrat dvě hodiny, klukům trval čtyři. Jsou tu hlavně díky mému Zipovi, který držel směr a odhodlání. Podmínky jsou stále příznivé, jen na slunci se pečou.
Skialpinista je príma kluk, jmenuje se Mišo, domlouvají se na spolupráci při sestupu. Ten je úmorný a prakticky celý žlab lezou pozadu. Kdokoli se zkusí otočit, nabalí se mu na mačky kopyto mokrého sněhu, vyhazováky jsou takto neúčinné. U slanění přes Batizovskou próbu musí trochu čekat na polskou dvojku, která trochu zmatkuje a jsou na dně doliny. Cesta zpět není tak úmorná jako v létě. Díky sněhu není nutné kličkovat mezi balvany a kosodřevinou, Batizovské pleso přechází po zamrzlé hladině. Hory jsou tiché, slunce postupně zapadá. Při příchodu do Velické doliny je vše již temně šedé, jen vrchol Bradavice září oranžově posledními paprsky dne. Byli na tůře jedenáct hodin a vypadá to, že doplňování tekutin nebere konce. Na hotelu jsou již i Hanka s Petrem, kteří si vyhrabali doupě nedaleko ve sněhu. Do pelechů jdou všichni spokojení, jen já mrznu osiřele kousek nad Dlhým plesem.
Ráno nespěchají. Pomalu se šourají opět vzhůru Velickou dolinou a chtějí zpozorovat Hanku s Petrem, kteří se o stejnou trasu pokoušejí dnes. Je opět azuro, jen o poznání tepleji. Když se blíží pod Krčmára již je vidím. Snažilo jsem se včera dokutálet co nejdále od suťoviska. Už slyším, jak Zip huláká radostí a fotí si mě. Bere mě do ruky, prohlíží si moje nové boule z včerejší jízdy, trochu do mě tluče, aby je vyrovnal a na mně mrznou jen takové maličké slzičky radosti, že tu nezrezavím navěky.
Jdeme, už zase spolu, na Východnů Vysoků (2429), která nám umožňuje výhledy od Lomničáku až po Rysy, a pokračujeme po hřebeni přes Kupolu (2414) až k Weszterovu štítu. Po včerejšku jsme trochu utahaní, ale hlavně je strašné vedro a tomu odpovídá i těžký sníh. Sestupujeme dlouhým žlabem až pod Gulatý kopec a zbytek odpoledne trávíme u polívky, kofoly, čtrnáctistupňového Gerlachu a desítky Krušovic. Večer nám v hotelu zpříjemňuje beseda o výstupu na Nanga Parbat. Přednášející s radostí konstatuje, že v auditoriu vidí horolezce a při tom hledí na naše slunkem spálené huby.
Neděle je dnem odjezdu, ale brzkým vstáváním si ještě děláme čas na Granátovou lávku. Stíháme výšlap po strmé rampě částečně sněhem, částečně již po vytáté trávě do dvou tisíc metrů a v dohledu Dvojité veže se kocháme a otáčíme. Chceme dnes dorazit domů. Přes Žilinu zkoušíme průjezd jiný než na cestě sem a spoříme celé dvě minuty života.
Hanka píše: Ve vlaku jsem stvořila tento text k Tatrám. Můžeš ho zakomponovat do svého vyprávění, dát na stránky odděleně nebo si ho jen přečíst a nikam ho nedávat. Fotky pošlu na WhatsApp:
Libor dozrál na Krčmára, hurá!!! Roky diskutovaný výstup se na horoplese zhmotnil v plán a dostal plus mínus termín. Původně zamýšlená rychloakce, cílená především na dobré podmínky pro výpad do Velické doliny a zdolání žlabu, se sice záhy změnila na klasický formát několikadenní dovolené na horách s programem přizpůsobeným počasí a sněhovým podmínkám, ale hlavní myšlenka visela ve vzduchu a se střídavými nadějemi se sledovala lavinová předpověď a rozmary počasí. Já si bohužel jako chudý student nemohla dovolit v případě špatného počasí prosedět čtyři dny a tři noci na hotelu mezi lidmi s kufry na kolečkách a nechat tam poslední zbytky finančních zásob, a taky studijní povinnosti mi bránily v rozletu, takže jsme s Péťou, mým neohroženým parťákem a libereckým ledoborcem, nic dopředu pevně neplánovali a zůstali u původního nástřelu akce - bude-li hezky, přijet, vylézt a domů.. A protože počasí vypadalo slibně, vyrazili jsme o den později než hlavní část výpravy k té mase betonu uprostřed Velické doliny. Kluci (Pavel, Libor a Zip) už neudrželi nadšení a tak v den našeho příjezdu vyrazili nahoru, aby nám prošlápli cestu Krčmárovým žlabem. S Péťou jsme se zatím ubytovali v milionhvezdičkovém hotelu vedle Sliezskeho domu, což bylo prostě boží. I když mít po ruce zázemí taky není úplně k zahození. Kromě toho, že se má člověk po bezmála dvouhodinovém kopání záhrabu kde usušit, mohli jsme večer posedět všichni dohromady a u 14 stupňového Gerlachu si předávat zážitky, rady a informace z výstupu.
Díky pátečnímu předvoji kluků jsme my s Péťou v sobotu mohli zvolit lepší trasu a pošetřit čas a síly při výstupu na vrchol. Takže po "vyběhnutí" Krčmára (rozuměj po dvouhodinovém hrabání po čtyřech pevným, tvrdým sněhem v prudkém svahu), který nakonec žádné zákeřnosti nepřichystal, jsme za další dvě hodiny traverzování žlabů a přelézání hřebínků stáli na vrcholu. Gerlach je stále stejně impozantní, jen davy lidí, valící se Batizovským žlabem, ho zasypaly natolik, že skoro nebyl vidět. Přesto jsme se zvládli probojovat až ke kříži, ale dlouho jsme se nezdržovali a davem si začali klestit cestu dolů do Batizovské doliny. Vedro na těchto jižních svazích bylo úmorné a s klesající nadmořskou výškou ještě stoupalo. Míjeli nás lidé nahoře bez a i my při cestě dolů jsme se potili a vrátili se na chatu připečení jako selata na rožni. Po večeři uvařené při západu slunce před našim útočištěm jsme se sešli opět všichni v útrobách Slezáku, popíjeli, povídali a podřimovali (no to asi jen já) při přednášce o výstupu na Nanga Parbat.
Na neděli jsme s Lanškrouňákama zase nějak nesladili program a zatím co oni prozkoumávali Granátovou lávku a šmírovali nás z ní, my s Péťou jsme se rozhodli ještě provětrat cepíny a šrouby a zlézt ledopád nad naším bivakem. Péťa se vydal nahoru první, ale v měkkém tajícím ledu bylo lezení velmi morálové. Šrouby do ledu zalézaly skoro samy a tím moc důvěry nebudily, a zasněžené vrcholové partie vypadaly zrádně, proto Péťa po tom, co vylezl blíž k nim a posoudil situaci, zase ladně slezl a rozhodli jsme se led obejít, zbudovat nahoře štand a téměř 50 m si pak vylézt na pohodu s horním jištěním. Bez strachu z toho, že by jsme se s ledem a sněhem sesypali dolů i my, bylo lezení příjemné, přestože kvalita ledu už za moc nestála. Sjezd po zadku k bivaku završil naše pachtění po Tatrách, zbývalo už jen sbalit, rozloučit se s naší luxusní jeskyňkou i horami a vydat se dolů. Po cestě jsme v tůňce Velického potoka ještě smyli pot z třídenního pobytu v horách a pak už jen seběhnout k autu a mohlo se frčet domů. Takže cíl splněn, ksichty spálené a příjemně utahaní a spokojení jsme opouštěli ráj na zemi.
