Hned na úvod dobrá zpráva. V autobuse má oproti loňsku každý svoje místo. Můžeme frčet. Další okolnosti už tak optimistické nejsou. I když záleží, jak se to vezme. Hodinové zdržení v koloně před Třebechovicemi je sice otravné, ale můžeme být rádi, že nejsme přímými účastníky nehody, která nás zdržela. Déšť v Peci taky není zrovna příjemné překvapení. S vidinou, že za pár minut budeme šlapat v lese a dlouho moknout nebudeme, bez otálení zapínáme na hodinkách měření trasy a vyrážíme. Dál už je to taková naše tradiční klasika.
Růžohorky nebo Děčínská, výborná polévka s bramboráky, nasadit nesmeky a jde se dál. Počasí je vlídné, viditelnost nic moc. Spíš nic, než moc. Vrchol Sněžky cestou vzhůru ani nezahlédneme a na úplném vrcholku zase fučí a je mlha. Rychlé focení a jde se dál. Kvůli rannímu zpoždění na cestě do Pece posezení na vrcholu vynecháváme. Při sestupu se na vzácné krátké okamžiky zadaří "vyblejsknout" výhled do kraje. Ale to opravdu jen, když je fotograf dostatečně pohotový.
Směr Luční Bouda je mlha jako z Rákosníčka, nebýt kůlů podél cesty, jistě tam bloudíme dodnes. Nebo do zmrznutí... Luční Boudu vidíme opravdu, až když stojíme před ní. Chvíli postáváme, neboť velitel zájezdu František dal jasný zákaz. Není čas na všechny občerstvovací zastávky a tak máme povolenou až Výrovku. Rozhodujeme se neposlechnout, neboť někdo to tam přeci musí zkontrolovat. A jasně, hned potkáváme dvě skupinky neposlušných Lanškrouňáků. Záhy ziišťuji, že tu nejsou inkognito, neboť přijeli auty a o Frantově zákazu nemají potuchy.
Svíčková nám zase poskočila asi o 30 Kč oproti loňsku, letos už je za 380 Kč. Díky objednávkám a placení přes QR kód je zastávka na Luční rychlovka. Přesto raději pokračujeme s plánem Výrovku vynechat. Na rozcestí u Kapličky (Památník obětem hor), váháme kudy. Tradiční (asi letní a cyklo) cesta se mi nepozdává, ale nakonec jdeme jako každý rok. Když se proti nám v mlze rýsují postavy, uklidní mne to. Tipuju to na turisty ze směru od Výrovky. Když jsme na dohled, poznávám, že jsou z našeho autobusu. Malý Marťa s kamarádem oči navrch hlavy a volají na nás: „Tudy nechoďte, teď tam dva spadli a odjeli neznámo kam“. Později se dozvídáme, že to byl bratr předsedy, který skočil po manželce, když jí podjeli na kluzkém terénu nohy a začala se řítit dolů. V autobuse nám pak na mobilu ukázal jejich asi 200 metrový pád. Manželka to doplnila slovy, že když se řítila, stačila si pomyslet, že těžko z Pece náš autobus odjede v pět… Naštěstí až na četná pohmoždění a šok z pádu jsou v pořádku. V autobuse se dozvídáme, že podobný zážitek, i když asi v mírnější formě, potkal i další účastníky zájezdu.
Ale zpátky k cestě. Poslušně se vracíme k rozcestí a jdeme zimní trasou. Ostatní si zatím dopřávají baštu a pár panáčků na Výrovce. Po páté hodině se scházíme všichni v Peci, abychom kolem půl šesté v plné sestavě odfrčeli domů. Závěrem musím (slíbila jsem to) vyzdvihnout sekci turistů, kteří poučeni a pokáráni z loňska prý vyhlíželi autobus jako první. Nejspíš jim sličná servírka na Výrovce nalila o panáčka míň.
Jo a sluníčka jsme se zase nedočkali a ušli jsme asi 20 km.
Pocity účastníků zájezdu:
