Plán zajet do zimních Tater nadhodili Anička s Filipem. Ubytování na naší oblíbené Terynce již nebylo k mání, ale naskytla se Zbojanda ve Velké Studené dolině. Tam nic moc neznáme a tak s předstihem studujeme dostupné zdroje pro inspiraci. Máme k dispozici jen tři volné dny, vyrážíme v pátek nad ránem. Hned zkraje řešíme nepříjemnost proražené pneumatiky, a to jsme ještě nevyrazili. Vyřešit se problém nedaří a tak vyměňujeme hned celé auto. Tatry nás vítají bílé a slunečné. Na chatu dorážíme ještě za světla a snažíme se identifikovat jednotlivé štíty, jak jsme si je nastudovali doma. V chatě vyfasujeme matrace na takovém odděleném vejminku v podkroví. Postavit se tam sice nedá, ale tuto noc jsme tam sami.
Ráno je azurové, jen trochu fičí. Máme v plánu vylézt na Velký Javorový štít jižní stěnou. Nástup najdeme snadno, dle instrukcí podcházíme převis a vytahujeme lano. Ledoskalní úsek je krátký, ale raději jej odjistíme. Dál už stoupáme jasným žlabem po sněhu až na vrcholové plato. Po něm na vrchol je to ještě docela daleko, část urazíme po kamzičích stopách. Velký Javorový štít má vrcholy dva, ale nejsme si úplně jisti, na kterém přesně jsme. A tak když překonáváme výraznější štrbinu, myslíme si, že jsme přešli z Velkého na sousední Malý Javorový. Až když přezkoumáváme detaily dole na chatě, vidíme, jaký to byl nesmysl. Nahoře jsme však byli jiného názoru a tak jsme směřovali na západ, abychom sestoupili dvojkovým hřebínkem na Malý Závrat, netušíc, že se cpeme do čtyřkové skály nad Centrální žlab. Terén začal být ostřejší, tak se Filip navázal a jištěný námi ze štandu hledal možnou cestu sestupu. Nic kloudného nenašel a odhadl tak situaci správně. Vrátili jsme se na vrchol a začali sestupovat dlouhatánským žlabem pod Javorovou štrbinou. Sice si myslíme, že jsme jinde než ve skutečnosti jsme, ale je to nejlepší směr v danou chvíli. Žlab nabírá na sklonu až do nějakých padesáti stupňů. Sníh je těžký pod teplem slunného dne. Ráno jsem si však všiml, že z tohoto žlabu je vysypaná lavina a to mě trochu uklidňuje. Celé převýšení jdeme pozadu na špičkách a cepínech. Když podejdeme výrazný převis, dostáváme se do úzké strmé části žlabu přerušeného malým ledovým prahem. Mohlo by to jít přelézt, přesto se rozhlížím a ve skále nacházím frienda posíleného smicí provázanou ve skále. Neváhám a nahazuji slanění. Na suťovém kuželu jsme během deseti minut. Anička s Filipem míří přímo k chatě, já ještě bloumám po dolině v postupně se sklánějícím slunci. Na chatě se odměňujeme parenou buchtou alias slaďounkým blbounem. Než se setmí, dáme ještě pár partiček dětského domina a nějaký ten pohárek tekutin.
Ráno je dolina jak vyměněná. Je zataženo a chumelí. Ložnici vyklízíme rychle. Měli jsme nové spolunocležníky, kteří měli za úkol nařezat spoustu dříví a taky to celou noc hlasitě dělali. Sbalené bágly necháváme na chatě a vyšlapáváme si jeden blízký pahorek, abychom se společně vyfotografovali s naším včerejším štítem, a vydáváme se na sestup dolinou. S klesající výškou ustává sněžení. Na Hrebienku okoukneme ještě ledové sochy a dokončujeme tůru k autu.