I když se jako obvykle k zápisu nikdo nemá, nečekala bych, že to odnesu já, pes. Tedy živočišným druhem pes, jinak fena. Alespoň mohu popsat zážitky tak, jak je vidím já. Na Rychleby mě můj páníček bere vždycky, ten je hodný. Ostatní neberou ze svých rodin nikoho. Chudáci, nezávidím jim takové pány.
Fous, Pavel, Charlie, Dušan, můj pán Libor a já jsme jako vždy zanechali auto na Ramzové a pokračovali dál večerním vlakem do Javorníka. Po vzájemné dohodě a posouzení sněhových podmínek lyže nikdo nebral, namísto toho vezou všichni sněžnice. Od nádraží všichni ženou jako utržení, nestíhám ani přečichat vzkazy na patnících. Jak je znám, toto tempo jim vydrží jen do Taverny, tam zvláční u řízku a škopíku Budvaru, mně pod stůl ani kostičku nestrčí. Zbytek výpravy je můj pán musí povzbuzovat k větší aktivitě, oni však ožijí zase až když nasají vůni smažáku u hospody na Ramzové.
Fousovi se zase nějak nezdají moje nohy, prý jsou moc krátké. Jemu sice narostly delší, ale zase jen dvě. Však sebou taky v Račím údolí hned lisknul. Cesta je tu jeden led, ale můj Libor to ustál bez problémů. Ostatním to taky jakž takž šlo, no jo dvojnožci. Když vylézáme po červené z údolí na pláně, je mlha, čelovky nic neprosvítí. Zárukou je se svou orientací Charlie a taky Dušan. Já vím přesně, kudy jít, ale mě nikdo neposlouchá. Do půlnoci jsme na Hraničkách. Se mnou a s Liborem jde do stanu Dušan. Chce si taky pořídit choďáka, takže on může. Ostatní se musí mačkat ve druhém stanu.
Ráno není o nic lepší, je mlhavo. Sněhu něco je, ale na povrchu je silná krusta. Já po ní můžu lehce přeběhnout, ale ostatní se boří, byť nasadili sněžnice. Tlusťoši. Vše je obalené námrazou, co chvíli někde v lese žuchne pod tíhou ulomená větev. Snad dvounožce nic nesejme, tahat odsud bych je nechtěla. Prošlapávání jde hochům místy ztuha, já problémy nemám, hlavně, když si nepořežu tlapky. Na hřebenu začíná mrholit a namrzají nám kožichy. Fous se sice dělí o klobásu, asi zpytuje svědomí, ale nejspíš bude něco potřebovat. Doufám, že nechce abych mu nesla batoh. Ve sněhu se objevila stopa, kterou následujeme, v duchu všichni děkujeme tomu dobrodruhovi, co nám ušetřil soustu sil. Na Smrku zůstáváme jen chviličku. Vše na povrchu těl máme námrazou jak z plechu, mažeme rovnou dolů. Teď by se lyže šikly, do Petříkova to jsou čtyři kilometry z kopce. Jak jsem předpokládala, pánové začali větřit hospodu a k Ramzové skoro běží. Přes auto nám leží velká zlomená větev, naštěstí nic vážného, jen pár důlků na kapotě. Když pánové vyplení jídelní lístek, konečně jsou ochotni vyrazit. Já musím v autě ležet mezi Pavlovýma nohama, v mým kufru jsou ty nesmyslný batohy. Jako kdyby nemohli jít někdy nalehko, jako já. Mám já to ale psí život.
