Letošní výjezd přes vánoční svátky proběhl na několik etap. Jirsovi vyráželi přes Polsko a pokud se nepletu, tak si Štědrý den užili cestováním do Antálye. Šemberovi s Dejvem vyráželi tři dny po nich a já s Lubošem dva dny před Silvestrem. Poprosila jsem Šemberovi, aby se s námi za nás všechny podělili o zážitky z lezeckého tripu a zde je jejich povídání.
--------------------------
Letošní šestnáctidenní vánoční prázdniny přímo lákaly k zimní dovolené. Tentokrát měly naše kroky směřovat do Španělska. Dlouho jsme váhali, zvažovali, přemýšleli, jestli je to po listopadových ničivých záplavách dobrá volba. Opakované televizní záběry, informace o uzavřených letištích a nejistota rozhodly, že poletíme do Turecka a Španělsko si necháme na lepší časy.
Podařilo se nám sehnat přímý let z Prahy do Antálye. Odlet v 9:15 předznamenával, že z Lanškrouna budeme muset odjíždět ve 4 hodiny ráno. Do Prahy jsme se dostali autem, které jsme nechali na parkovišti u letiště. Příplatek za kryté parkování nám bude vrácen. Volná místa už jsou pouze pod širým nebem, jelikož jak nám bylo řečeno „lidé se nevracejí z dovolených“ a blokují zabraná místa. Odtud jsme se nechali odvézt na letiště a posilněni kafem jsme jen čekali na odlet. Tři hodiny v letadle a jsme v Antályi.
Půjčení auta máme domluvené předem, proto se necháváme odvézt do půjčovny a po povinných procedurách a pár podpisech odjíždíme směr ubytování. Strategicky bydlíme poblíž ulice Atatürk Bulvari, která nás povede směrem do Geyikbayiri.
V sobotu ráno nás budí déšť. Príma… dospíme včerejší deficit. Po obědě se vydáváme do muzea. Je velké, provází vývojem lidstva od mladšího paleolitu až po dobu byzantskou. K vidění tu jsou všemožné vykopávky, keramika, sochy, sarkofágy, šperky, mince, kovové i skleněné práce… Nejvíc nás zaujal sarkofág pro psa. Chvíli nám trvalo, než jsme ho našli, ale není pochyb, že to byl on – žádné sošky, žádné ozdoby, prostě kamenná bouda pro psa. A slyšeli jste někdy zoufale mňoukat kočku? Kámen by se ustrnul. Jsme na odchodu a na terase se nám nad hlavami ozývá nešťastné mňááááúúúú. Kočka vylezla na střešní konstrukci a teď neví jak dolů. Její zoufalé mňoukání přilákalo návštěvníky, zaměstnance muzea i kočky z okolí. Všichni koukají nahoru a přemýšlejí, jak bezradné kočce pomoct. Honza s Dejvem bez mrknutí oka popadli každý jednu židli, spojili je, zvedli nad hlavu a kočce nabídli odrazový můstek k seskoku. Kočka během vteřiny skočila na židle a už byla na zemi. Ani se neotočila a utekla – nevděčnice jedna. Kluci od přihlížejících sklidili zasloužený potlesk a pro dnešek se stali kočičími hrdiny. Den uzavíráme v restauraci u kafe, tureckého čaje a gözleme.
V neděli ráno se počasí umoudřilo. Ještě je chladno, skály jsou stále mokré, ale už neprší. Opět hledáme alternativní program. Dnes se vydáme k dolnímu vodopádu Düden. Nachází se v zastavěné oblasti ve čtvrti Güzeloba. Voda z řeky Düden zde padá do Středozemního moře z výšky 40 metrů. Přilehlý park s lavičkami, občerstvením a řadou krásných vyhlídek na útesy a vodopád rozhodně stojí za prohlídku. Vstup je po celý den zdarma. Když jsme se dost vynadívali a pořídili celou řadu krásných fotek, pokračovali jsme do centra. Procházeli jsme úzkými uličkami Starého města, kolem historických domků, mešit, antických pozůstatků. Krátkou zastávku jsme si udělali v přístavu plném turistů a koček. Tak, teď už jsme toho viděli dost a zítra už konečně pojedeme lézt.
V pondělí se probouzíme do slunečného dne – přesně podle plánu. Žádné velké zdržování… umýt, nasnídat, nachystat svačinky a jede se. Dnes strávíme den v oblasti Ottoman. Setkáme se tu s Jirsovými, kteří přiletěli už pár dní před námi, a také s Dančou a Lubošem, kteří dorazili včera. Tady už to známe z minulého roku, kdy jsme se na některých cestách trošku
trápili. Letos nám cesty přišly o něco jednodušší – bylo to asi tím, že už jsme je znali a že bychom od loňska přece jen udělali drobný pokrok? Cestou na ubytování jsme se s Jirsovými zastavili na tržišti na večeři. Pochutnali jsme si na gözleme a tureckém čaji. Na závěr dne jsme zahájili sérii filmových večerů, což nám vydrželo po celou dobu pobytu.
V úterý padla volba na sektor Barbarossa. Tady byla největší atrakcí cesta, která v horní části přecházela v komín a byla zakončena malou jeskyňkou s otvorem, jenž nás dovedl až k řetězu. Večeři jsme si opět dali na tržišti, tentokrát s Dančou a Lubošem. Objednali jsme si kebab a již tradičně turecký čaj. A protože byl Silvestr, dali jsme si večer sraz na pláži, abychom společně oslavili konec roku. V baru jsme si objednali drinky všech možných barev a chutí. Pak jsme se přesunuli na ubytování a pokračovali v oslavách, popíjeli jsme, zobali dobroty, povídali si a hráli hry.
Ve středu směřovaly naše kroky do Left Cave, sektoru s impozantní jeskyní, kde je možné pořídit nádherné fotky. Ukázka z horolezeckého deníku: „…první cesta hrozná, druhá lehká, v pohodě oproti loni…“ V jednu chvíli jsme zpozorovali Dejva, jak sedí a upřeně sleduje tlustou černou kočku. Ta před chvílí úspěšně vytáhla chleba z Dejvova batohu a teď se jím spokojeně ládovala. K večeru se zjevil Tobias, majitel kempu JoSiTo, s manželkou a synem a předvedli před námi své lezecké dovednosti, kdy v bačkůrkách cvičně vyběhli cesty, do kterých se my (nemyslíme Vojtu) nepouštíme ani s plnou výbavou. Na závěr dne jsme se opět sešli s Dančou a Lubošem. Navštívili jsme Ada restaurant. Jídlo bylo moc dobré, obsluha pozorná, dokonce měli i anglicky mluvícího číšníka, který se před naším odchodem ujistil, že jim dáme na Google rating 5 hvězdiček.
Poslední lezecký den jsme strávili v sektoru Turkish Standard. Horolezecká disciplína klesá. Áďa vytahuje knížku, Blanka se sluní, tonoucí Honza se chytá presky. Přesto se ještě vybičujeme k výkonům a využíváme poslední síly a zbylý čas k vylezení několika cest. S Geyikbayiri se pomalu loučíme. Chytáme poslední sluneční paprsky a čerpáme teplo do zásoby.
Zpáteční letadlo nám odlétá v 6:55. Opět z ubytování odjíždíme ve 4:00. V Praze nás vítá mlha a pošmourno, nejradši bychom to otočili a jeli zpátky. Bylo tam krásně a stálo to za to.
--------------------------
Malý dovětek k větě "V pondělí se probouzíme do slunečného dne – přesně podle plánu." No nevím, jestli si tohle plánovali i Jirsovi, kterým propršela značná část dovolené, každopádně vím, kdo si sluníčko přibalil do batohu vedle lezeckých výzbrojek a dalších nezbytností. To jen, abyste věděli, na co si příště v báglu nechat volnou kapsu.
Text: Šemberovi
Foto: Šemberovi a já
